Jdi na obsah Jdi na menu
 


1. kapitola
Ukecaný vězeň
Velké pískovcové kvádry, ze kterých je tohle vězení postaveno, zadržuje dobře chlad, vlh¬kost a podivný, ale dostatečně od-pudivý zá¬pach staré slámy a bůh ví čeho ještě. V každé z osmi cel bylo jedno malé zamřížované okénko, kterým do nich pro-nikal malý proužek, teď už bledého měsíčního světla.
    V tuto chvíli byly obsazené pouze dvě cely. V jedné z nich seděl mladý vrah, kterému už moc života nezbývalo; zítra ráno ho čeká poslední výlet na Šibeniční horu. Ve druhé cele byl jistý zloděj; když byl ještě na svobodě, jeho jedinou zbraní byla nikdy nezavřená pusa v kombinaci s ostrým jazykem. Tenhle starý zvyk mu zůstal i teď, když tu spal řetězy připoután k té chladné vlhké stěně – mluvil ze spaní.
    Náhle se probudil; v zámku cvakl klíč, dveře vrzly. Strážný přivedl ke zloději do cely nového vězně. Kdy se ta osoba po-stavila do pruhu světla, tak zloděj zjistil, že nový vězeň je žena s dlouhými vlasy, shrbená buď věkem nebo starostmi a oblečená byla spíš v cáry než v šaty.
    Strážný ji připoutal, zamkl mříže a pomalým, šouravým krokem odešel.
    Ticho.
    „ Jak se jmenuješ?“ zeptal se zloděj.
    Žádna odpověď.
    „ No tak, přece tu nebudeš jenom tak sedět a mlčet. Co jsi provedla? Všiml jsem si, že máš roztrhané šaty – kdo ti to provedl?“ nedal si pokoj.
    „ Buď už zticha; chci spát!“ zavrčela v odpověď.
    „ Ale-‘‘
    To už ale ta žena nervově nevydržela a začala prudce trhat za řetězy, jimiž byla připoutaná ke stěně.
    „ To se ti nepovede vytrhnout; už jsem to zkoušel,“ pokoušel se ji překřičet zloděj.
    Tohle sama moc dobře věděla. Nedělala to proto, aby se dostala ven, nýbrž jako „protest“. Nepovedený protest. Hluk se totiž nelíbil strážnému, a tak zařval: „Jestli okamžitě nepřestanete takhle vyvádět, nebudu litovat kroků a šetřit ranami.“
    Žena hned přestala a ve vězení opět zavládl klid.
    „Jsi vůbec žena?“napadlo najednou toho zloděje. „Že ses tak rozčílila.“
    „Jsem ženská; minimálně jsem bývala, teď už nejsem nic,“zachraptěla.
    Chvíli bylo ticho.
    „Jak že se jmenuješ?“zopakoval otázku zloděj.
    „Dáš mi už konečně pokoj, až ti řeknu svoje jméno?“
    „Hm, možná jo,“odpověděl, ale slovíčko „možná“ zvýraznil tak, že by člověku hned došlo, že se bude ptát dál. Té ženě to ale nedošlo.
    Chvíli váhala; přemýšlela, které jméno má říct, měla totiž tři. „Jsem Lucie. A ty?“
    „Pyeron. Lucie, to není jméno od suť, že ne?“
    „Ne, nejsem z vašeho světa. Víš… Hej, ty ses zase ptal! Slíbil´s…“
    „ Nic jsem neslíbil; říkal jsem „možná“, ne určitě,“ bránil se Pyeron.
    „Ale …“Konečně Lucii došlo, že „možná“ v jeho jazyce znamená „určitě ne“.
    „Nech mě spát,“zaprosila, „jsem unavená-už několik nocí jsem nespala. Můj žaludek už si ani nepamatuje, kdy naposledy pořádně jedl. Poslední „jídlo“ jsem snědla před třemi čtyřmi dny. Zítra mám soud a tam se setkám s někým, koho jsem už nikdy nechtěla vidět za to, co provedl mně, mým přátelům a naším dětem. Tak mě, prosím, nech spát a načerpat aspoň trochu energie na zítřek.“
    Na Pyerona ta slova nejspíš zapůsobila, protože byl zticha a přemýšlel. Lucii zase pomalu docházelo, že řekla víc, než chtěla, ale nelitovala, neboť měla malou šanci, že ji Pyeron dá konečně pokoj, že se dozvěděl dostatek informací.
     V náhlém tichu bylo slyšet jen cinkání Luciiných okovů, když se snažila pohodlněji lehnout.
    „Ty máš děti?“zeptal se, jako by nebylo normální, že ženy mají děti.
    „Měla jsem; teď ani nevím, kde jsou a jestli ještě vůbec žijí.“
    „Měla,“zopakoval tiše. „Kdo vůbec jsi?“
    „Jsem Lucie, to už jsem ti přece říkala, Pyerone.“
    „To jo, ale proč jsi tady? Čím jsi byla před tím? A čí vůbec jsou ty děti, které už nemáš?“zeptal se.
    „Jsem vrah a otrok na útěku v jednom. Ty děti jsou moje a krále téhle země; před rokem dvěma jsem totiž byla královna."
    Pyeron se rozesmál. „To ti mám věřit!?“Lucie přikývla, ale ve tmě to nebylo vidět. „Otrok – to ti věřím určitě; vrah – dejme tomu, každý má své mouchy; že máš děti s králem, bych ti taky věřil, to se dá zařídit, ale to, že jsi byla královna, to ti doo-pravdy nevěřím.“
    „Ale je to pravda,“stála si na svém Lucie.
    „Fakt na to nevypadáš.“
    „Neříkám, že na to vypadám, ale byla jsem jí,“řekla a rychle dodala: „Jestli chceš, můžu ti svůj příběh říct. Chceš?“
    „Noc je dlouhá; poslouchám,“ zněla odpověď.



2. kapitola
Začátek příběhu
Lucie se pohodlněji, v rámci možností, posadila. Začala vyprávět.
    „ Bylo mi čerstvě patnáct.
    Večer jsem si lehla doma do postele, a ráno jsem se probudila někde úplně jinde. Velká místnost, masivní černý nábytek, dvoje dveře, paraván, krb. Zvláštní místo.
    Netrvalo dlouho a do místnosti vstoupil muž s delšími tmavými vlasy oblečen v černý kožený kabát a černé kalhoty.
    „Vítám Tě na svém hradě, dítě! Máš tu jisté poslání, o kterém Ti více řeknu při snídani, která bude za … za hodinu, to by mělo stačit. Nechám Ti tu služku, která Ti pomůže se obléct a učesat. Myslím, že se znáte …“ řekl a odešel ke dveřím. Tam se ještě otočil, zamumlal pár slov. Pak konečně odešel.
    Teprve teď jsem zjistila, že mám vlasy snad o dva lokty delší.
    Moje služka stála pořád ještě u dveří se sklopenou hlavou. Její dlouhé tmavé vlasy jí spadaly na ramena a její tmavší pleť mi nápadně připomínala moji kamarádku.
    Když zvedla hlavu, zatočil se se mnou celý svět. Přede mnou opravdu stála moje kamarádka Denisa. V očích ale měla slzy a na tváři se jí žádný úsměv neobjevil. Dokonce jsem si na chvíli myslela, že zapomněla i mluvit.
    „Promiň mi to; to já tě sem dostala. Vlastně promiňte. Jsem vaše služka,“ řekla a dodala: „Měla byste se jít převléknout, jinak to nestihneme.“
    Já se ale ani nehla.
    „ Ale …“
    „ Nic. Já vám to vysvětlím jindy,“odtušila.
    A tak mi za paravánem pomohla do oblečení a učesala mě.
Rázem jsem vypadala úplně jinak. Moje oblečení se tenkrát stávalo
 ze lněné košile, kožených kalhot, kožených šatů, koženého svrchni-
ku, pláště a kožek. A na hlavě mi vytvořila zvláštní účes z vyčesa-
ných vlasů.
    Zbyla nám ještě čtvrthodinka času, a tak jsem Denisu poprosila, aby mi o sobě řekla něco pravdivého, něco opravdu pravdivého.
    „ Nejmenuji se Denisa; v Itálii příbuzné nemám. Narodila jsem se tady, v téhle zemi. Kdo jsou moji rodiče, nevím; nepamatuji si je. Tvůj Mi - Ehm … Váš Mistr mi vždycky říkal, že mě našel před hlavní bránou do hradu, když jsem byla ještě mimino. A že jsem měla štěstí. Nenašel u mě žádné stopy Daru, a tak ze mě vychoval služku. A před nedávnem zjistil, že ty máš Dar. Poslal mě teda do vašeho světa; vzpomínky vás všech upravil tak, abych se v nich objevovala (u vás jsem byla až od sedmé). Měla jsem za úkol se s tebou skamarádit. Opravdu jsem s tebou kamarádila! Vždycky, když jsem byla nemocná, jsem musela zpátky sem a podat „hlášení“ o tobě. Jenomže ti už bylo patnáct a to je takový zvláštní věk. A teď jsi tady. Víš, strašně mě mrzí, že jsi tady, protože to tu nebudeš mít lehké; to vím. A pamatuješ si, jak jsme „bojovali“ s těma klackama a jak jste se divili, že mi to tak jde? Neučil mě to děda, ale tvůj Mistr. Původně mě učil jak bojovat, tak sloužit. Postupem času se ukázalo, že nebojuju dostatečně dobře, abych byla voják, a tak se ze mě stala služka. To je asi všechno … Sakra, já už Vám zase tykám; kdyby mě slyšel Váš Mistr, tak bych to schytala!“ řekla.
    Tak jsem tak seděla na posteli a přemýšlela o tom, co řekla, dokud mě nepopohnala, abych už šla na snídani.
    Dovedla mě do jídelny, místnosti, ve které stál kulatý dřevěný stůl s jídlem, okolo něhož seděli dva muži: jeden byl ten, který mě vítal, druhý byl kluk v mých letech; hezký blonďák.
    Ten starší muž mi řekl, abych si přisedla ke stolu. Pak vstal a začal povídat.
    „ Ještě jednou Tě vítám na svém hradě! Podle toho jak se tváříš, nejspíš ještě nechápeš, proč jsi tady. Takže: Máš Dar kouzlit. Tady jsi proto, aby ses naučila kouzla ovládat. Taky se tu budeš učit správnému chování, tanci, hře na hudební nástroj, umění bojovat, aby´s pak jednou třeba mohla vládnout celé téhle zemi. A tebou se tu bude učit ještě tenhle mladý muž. Zbytek okolo vašeho učení vám řeknu na první hodině, která bude za půl hodiny.“
    Už byl na odchodu, když jsem vyskočila ze židle a zavolala za ním, že tu nechci být. Otočil se a podíval se na mě tak, jako bych právě zabila někoho jemu blízkého. Natáhl ruku a řekl zase nějaká slova. Náhle mě ruka kousek nad loktem začala bolet. Chytla jsem se za tu paži, pomalu si sedla, zaťala zuby a čekala, až ta bolest přejde. Jenže ona nechtěla ustoupit, a tak jsem se rozbrečela. Ten kluk těkal očima ze mě na toho muže a zpět a vypadal, že to vůbec nechápe.
    Když ten muž opustil místnost, ruka přestala bolet. Už jsem nebrečela, ale stále jsem seděla u stolu. Na jídlo mě přešla chuť.
    „ Jak se jmenuješ?“ zeptal se najednou ten kluk.
    „ Lucie, a ty?“
    „ David,“ odpověděl. Přisunul si židli blíž ke mně, položil mi ruku okolo ramen a řekl: „ Všechno bude dobré, uvidíš.“
    Na naší první hodině jsme se dozvěděli, že se od nás očekávají pouze výborné výsledky (za jiný výsledek byl trest). Za neposlušnost byl trest; za nedochvilnost byl trest; za nesplnění domácích úloh byl trest a za bůhvíco ještě. Taky jsme se nemohli s nikým ani mezi sebou přátelit ani se do nikoho zamilovat.
    Už jsem věřila Denise, že to tu nebude lehké.
    A tak jsem se tam začala učit.
    Ten muž se stal naším Mistrem a my byli jeho učni. Brzo jsme zjistili, že nemá cenu se neučit; nejlepší známka byla 0 – číslice ve známce označovala počet ran přes ruku rákoskou. Po několika dvojkách a trojkách nám to došlo.
    Jenom s tím kamarádstvím to bylo těžší. Přestože mě mrzelo, že mě sem Denisa dostala, trošku jsem chápala, že jinak to nejspíš nešlo. A tak jsme se mezi sebou pořád kamarádily, přestože jsme měli velmi omezenou volnost.
    A taky se mi strašně líbil David. Ale dřív než jsem mu to stačila říct, začal chodit s Denisou. Bylo to sice složité – on učeň, ona služka -, ale jsem jim to přála. Denisa si to konec konců zasloužila. Taky díky ní se ze mě a Davida stali kamarádi. Mně to nakonec docela stačilo. Ale ani jednomu se to kamarádství nevyplatilo. Nejvíc,“Lucie zatřásla hlavou, „ale to je fuk. Pak … možná … ti to vysvětlím.
    Ze začátku mi to připadalo, že se učíme samý hlouposti, ale nakonec jsem to pochopila, proč se to učíme.
    Učila jsem se hrát na harfu, David hrál na klavír (hrál prý už před tím). Postupně jsem se to naučila docela dobře a byla to jediná „věc“, která mě tam aspoň trošku bavila.
    Tancování mi naopak nešlo vůbec, a přestože jsem se to snažila naučit pořádně, tak jsem se to naučila jenom tak, aby to „ušlo“. Zato David byl hotový mistr. Takže díky němu jsem se to aspoň trošku naučila.
      V učení, tudíž v kouzlech, místopise, historii, náboženství a jazyce jsme byli oba výborní; museli jsme.
    Jé, a když si vzpomenu na první hodiny boje. Mlátili jsme se klackama; David byl zase lepší, takže jsem mívala po celém těle modřiny od těch klacků a na rukou šrámy od rákosky, protože tohle bylo přísně známkované. Podle Mistra to bylo důležité umět, ale tehdy jsem to nechápala; teď to teda taky nechápu, já jsem to použila úplně jinak.
    Když už Mistr usoudil, že to zvládáme dostatečně (dostatečně to zvládal David, u mě by se toho nedočkal), začali jsme bojovat s pravými meči. Každý měl svůj vlastní, pro něho vykovaný.
    Od této chvíle jsem se těchto hodin začala bát ještě víc. Na bolest od klacku jsem si už zvykla, ale mít sem tam roz -seklou ruku, nohu nebo hlavu nebo bejt probodlá, to jsem fakt nechtěla.
    Přesně si vzpomínám na jeden den; jedno zranění. Už od rána jsem byla vyklepaná. U snídaně jsem snědla sotva tři sousta – nervy mi víc nedovolily. O prvních hodinách jsem schytala ňáký dvojky, ale já jsem tehdy byla ráda, že ještě žiju. Asi na čtvrtou hodinu jsem přišla o trošku pozdě. Zbytek hodiny jsem klečela v rohu na hrachu. Abych pravdu řekla, byla to jediná hodina, která se ten den vlekla, jinak mi všechny ostatní hodiny rychle utekly. O přestávce mi David, přestože s ním jinak před Mistrem nebavím, řekl, že jsem děsně pitomá, když jsem přišla pozdě.
    „ Když já jsem děsně vyklepaná z odpoledne,“ říkám mu.
    „ Proč?“
    „ Máme dvojhodinovku boje … Už se fakt těším, až mě zase sekneš do ruky nebo kam.“
    „ No jo, ale když to jinak nejde. Bejt to u nás, tak bych trochu slevil, jsi holka, ale tady to opravdu nejde.“
    „ Já tě chápu, ale … „
    Za námi se objevil Mistr.
    „ Neměli byste už jít každý svým směrem?“ zahrozil.
    Rychle jsem se s Davidem rozloučila.
    Ten den jsem byla ráda, že jsem došla na místo, kde jsme se cvičili v boji. A Denisa mi ještě ke všemu hodně utáhla tu blbou ochrannou kazajku (zas tak blbá nebyla: chránila mě před useknutím hlavy a probodnutím břicha nebo hrudníku, ale hlava, ruce a nohy zůstaly nechráněné). Způsobilo to akorát to, že se mi špatně dýchalo, ale už jsem nemohla nic děla, protože nezbyl čas.
    Když jsem konečně dorazila, nervozita opadla. Už jsem se se vším prostě smířila. Na začátku jsem ani moc chyb nedělala; bránila jsem se, útočit mi moc nešlo. Mistr na mě ale zařval, abych se snažila víc útočit. Po jednom nepovedeném útoku na mě zaútočil David. Ta rána mi směřovala někam na krk a já měla dost času to odrazit mečem, mě ale nenapadlo nic jiného než se bránit holou rukou. Pak už si pamatuju jenom strašnou bolest, když jsem asi v polovině předloktí měla zarytý meč, a jakoby z dálky cinknutí meče o zem. Potom jsem šla k zemi; omdlela jsem.
    Když jsem se probrala, bolela mě samozřejmě ruka, ale i záda. Později jsem se dozvěděla, že jsem za tu chybu, kterou jsem při boji udělala, dostal pár ran bičem. A asi tři dny jsem měla domácí vězení (nesměla jsem z pokoje), takže jsem měla spoustu času přemýšlet. Myslela jsem na Denisu a na Davida, na to co přijde, na ty u nás doma a na všechno možný. Později jsem zařadila do přemyšlení před spaním a o volných chvílích i plán na útěk. Stávalo se to tam čím dál nesnesitelnější.“ Lucie na chvíli ztichla, ale okamžitě ji přemohl spánek a usla.
    Pyeron chvíli čekal, jestli se nerozhovoří znovu. Když bylo ticho pořád, rozhodl se, že se taky prospí, ale jen na chvíli …



3. kapitola
Soud
Pověst o tom, že bývalá královna je opět uvězněna, se po městě šířila rychlostí blesku.
    Už večer chlapi u piva v hospodě věděli, že královna zase něco provedla. Ráno u kašny děvečky nahlas přemýšlely, co všechno mohla ta „divná“ královna provést. Jen málokdo to věděl přesně a určitě. Klepy se od děveček dozvěděli ostatní sloužící a od těch zase jejich páni, ale i ti nejchudší.
    Ti, kteří mohli, se snažili dostat k soudu, ale většinu míst už měla obsazená šlechta, která se chtěla osobně přesvědčit o tom, jak tahle ženská konečně skončí úplně „na dně“, od něhož se nebude moci „odrazit“, protože bude „zatěžkaná“ trestem.
    Zatímco se drby šířily městem, král vstával a šel na snídani. V jídelně snad víc než kdy jindy zavadil očima o čtyři prázdné židle; na třech ještě před dvěma lety seděly tři malé děti a na čtvrté sama královna. A právě ona ho donutila, i přes svou nepří-tomnost, vzpomenout si na svoji chybu. Anebo to chyba nebyla? Tahle otázka ho doháněla k šílenství. Občas si stýskal po osobě, která by mu odporovala (jako králi si mu nikdo nedovolil odporovat) a která by řekla upřímně, co si myslí. Taková byla královna; nenáviděla svůj post, nenáviděla krále, chtěla pryč nebo minimálně chtěla, aby s ní mohli být všichni její přátelé, včetně těch mrtvých.
    Král se naposledy rozhlédl po židlích a opustil jídelnu. Zamířil do své pracovní komnaty; do soudu zbývalo ještě něco přes půl hodiny.
    V pracovně si znovu přečetl dopis od knížete Nuśhla. …kamenem mu rozbila hlavu… To by ona přeci nikdy neudělala – říkal si král. Ledaže by ji k tomu donutila situace, že by to na ni bylo nastražené. Přestože už dávno nebyla královna, stále se ji někdo snažil zničit. Tím někým byla převážně šlechta; královna měla jiné chování a to se šlechtě nelíbilo.
    Z přemýšlení ho vytrhlo zaklepání na dveře. „ Promiňte Vaše Veličenstvo,“ říkal sluha klaně se, „ měl byste už asi být v soudní síni.“
    Král zběžně pohlédl na hodiny. „ Ach ano,“ řekl; dopis od knížete schoval pod jiné papíry na stole.
    „ Děkuji za upozornění,“ řekl a odcházel do soudní síně.

Lucii probudil kopanec.
    Když otevřela oči, výhled na malé okénko ji zacláněla mohutná postava strážného. Právě se k ní shýbal, aby ji vyprostil z pout. Donutil Lucii vstát a hodil po ní nějaký balíček s látkou.
    „ Tvoje oblečení; obleč se do toho!“ přikázal.
    Lucie balíček rozmotala a obrátila se ke světlu, aby viděla, co je to za oblečení.
    „ Vždyť je to pytel!“ zvolala. „ Ne díky, to si na sebe nevezmu.“
    „ Vezmeš!“ zařval strážný, až se Lucie lekla.
    Hluk probudil Pyerona. „ Co se děje?“ ptal se rozespale, ale strážný na něj vyštěkl: „ „Buď zticha, tebe se to netýká!“
    Strážný se obrátil zpátky na Lucii.
    „ Buďto si to oblečeš dobrovolně, nebo tě do toho budu muset obléct já. V tom, co máš na sobě, před krále předstoupit nesmíš a nemůžeš.“
    Lucie si povzdechla. „ Otočte se; chci se převléct.“
    Strážný se ani nehnul.
    Lucie se naštvaně otočila a rychle se převlékla. Pravdou bylo, že ten pytel zakrýval o něco víc než její původní „oblečení“.
    Strážný ji opět spoutal a vyvedl z cely. Šli vězeňskou chodbou, osvětlenou pochodněmi, až ke dveřím. Lucie moc dobře věděla, že za těmi dveřmi bude spousta lidí, kteří se přišli přesvědčit, jestli je to skutečně pravda, že bývalá královna je znovu tady. Taky tušila, že většina z těch lidí, kdyby mohli, by ji nejraději na místě zbilo, ale naštěstí nesmí.
    Těch mnoho lidí stálo od vězení až ke hradu, což bylo asi půl míle. Téměř všichni se na Lucii dívali zlostně. Pro Lucii to byla jedna z nejdelších chvil, ale pak se před nimi konečně objevila hlavní brána do hradu, a když se otevřela, naskytl se Lucii důvěrně známý pohled na nádvoří vydlážděné kočičími hlavami a plně zastíněné vysokými budovami hradu.
    Na nádvoří ale nešli; okamžitě zabočili do jedné z chodeb vedoucích přímo k soudní síni.
    Před soudní síní chvíli počkali, dokud se neozvala rána holí o zem. Pak se otevřeli dveře a Lucie i se strážným vstoupila do té zvláštní místnosti s příliš vysokým stropem. Lucie se všimla, že část pro diváky je úplně plná (stejně plná byla, i když tu byla Lucie poprvé). Sedělo tam i pár pro Lucii známých tváří.
    Strážný ji dovedl na místo, kde v podlaze bylo zatlučené očko na přivázání provazu, kterým byli spoutáni vězni. Strážný tam Lucii uvázal a o pár kroků poodešel.
    Lucie tam chvíli stála, čekala, přemýšlela. Nakonec zabodla svoje oči do krále a zavolala k němu: „ Zapomněl´s na krá-lovnu?“
    Strážný se už napřahoval, že Lucii uhodí, ale král ho zastavil a odpověděl otázkou: „ Zapomněla jsi snad ty na krále?“
    Oba moc dobře věděli, že právě porušili zákon či pravidlo, které říká, že obžalovaný nesmí promluvit, dokud ho nevyzve soudce – král a pokud promluví, král nesmí odpovídat a jeho (toho obžalovaného) poznámku, otázku či co nesmí prát v úvahu.
    „ Víš, co ti …“ začala Lucie, ale strážný ji srazil k zemi, chytil ji za vlasy a škubl s hlavou dozadu.
    „ Zapomněla´s, že mluvíš s králem?“ zeptal se odporně přísně.
    „ To je král?“ zeptala se nanejvýš udiveně. Byl to výsměch a strážný to bohužel poznal, protože jí prudce hodil hlavou dopředu, tak že měla co děla, aby si hlavu nerozbila a kovové očko v zemi, a dal Lucii ránu bičem. Lucii se do očí nahrnuly slzy, přesto se rozhodla nezměnit své chování. Stejně už neměla co ztratit.
    „ Víš,“ rána bičem, „co ti,“ rána bičem (v průběhu celého soudu dostala za každé tykání králi a jiným osobám ránu bičem), „ nikdy nezapomenu? Že jsi ze mě a našich dětí, které za nic nemohly, udělal otroky.“
     „ Je to zákon …“ namítl král.
    „ Myslíš, že jsem tak pitomá?“ zaječela Lucie. „Myslíš, že jsem se řídila tvými zákazy, že se do soudů a zákonů nemám plést? Seš na omylu. Vím stejně jako ty v hloubi své duše, že ses choval hodně nespravedlivě, že jsem měla dostat výprask a že děti jsi do toho neměl zatahovat vůbec. Jsi tak …“
    „ Tak dost!“ zařval král, který měl už dost toho obviňování. „ Nejsem tu od toho, abych poslouchal to tvoje stěžování. Jestli sis nevšimla, jsi obviněna z vraždy. Teď bych si rád vyslechl svědky.“
    Z lavice pro svědky a poškozené vstal muž s krátkými, kaštanově hnědými vlasy. Mohlo být mu tak jako králi – asi 27 let. Oblečen byl tak jako každý šlechtic: dlouhý tmavý kožený kabát a černé kalhoty. Lucie ho znala: byl to jeden ze dvou knížat, kteří ji dostali před soud, ale až kvůli tomu třetímu se dostane na šibenici – zabila ho.
    „ Jsem kníže Nuśhl, z příznivého naklonění osudu navštíven Darem.“ Takto se představil ten muž. Bylo to oficiální před-stavení u soudu. Lucie se bude muset taky představit, ale nevěděla jak, protože otroka u soudu nikdy neviděla.
    „ Popište nám svými slovy, co se stalo,“ vyzval ho král, ale na chvíli ho ještě zadržel. „ Tobě,“ řekl a ukazoval na Lucii, „ zakazuji mluvit do vyprávění svědků. Jestliže promluvíš, dostaneš výprask a vykážu tě ze soudní síně a ty nebudeš mít možnost se případně bránit. Ano?“
    Lucie přikývla, přestože nevěděla, jestli to dodrží. Začala být nervózní.
    „ Stalo se to předevčírem.
     Už před tím jsme byli pozváni (já a kníže Agel) knížetem Frenćem na pár dní na návštěvu. Hned druhý den jsme jeli na projížďku po kraji. Právě jsme jeli korytem řeky, za jehož zákrutem jsme spatřili ji. Měla na sobě takové ušmudlané, místy potrhané šaty.
    Chvíli na nás civěla, až pak se rozeběhla řekou. My jsme se za ní rozjeli. Tahle řeka je plná kamenů a mně se zdálo, že o jeden takový zakopla a spadla do vody. To už jsme ale byli u ní a Frenć seskočil z koně a šel ji vylovit a zeptat se, proč utíkala. Když ji vytáhl, vypadala trošku utopeně. Všiml si ale asi něčeho na čele, protože ještě než se začal ptát, odhrnul ji vlasy z čela a zavolal na nás: „ Má S; je to otrok!“ To už ale vystřelila její ruka z vody i s kamenem a uhodila ho do hlavy. Frenć spadl do řeky a vody se brzo zbarvila jeho krví.
    Chvíli nám trvalo, než nám došlo, co se stalo, ale naštěstí pro nás jsme to pochopili o chvíli dřív než ona. Stačili jsme ji tím pásem svázat ruce a přivázat na sedla u koní. Tak jsme dojeli na hrad, kde žil Frenć se svou ženou a poslal jsem Vám, Vaše Veličenstvo, dopis.
    To je myslím všechno,“ řekl kníže Nuśhl, a zůstal stát.
    Král chvíli přemýšlel a pak se zeptal: „ Neviděl jste tam ještě někoho?“
    Nuśhl zavrtěl hlavou. „ Ne.“
    „ V tom případě se můžete posadit,“ řekl král. „ Rád bych si vyslechl druhého svědka.“
    Z lavice tentokrát vstal menší muž s delšími světlými vlasy. Oblečen byl stejně jako Nuśhl.
    „ Jsem kníže Agel, z příznivého naklonění osudu navštíven Darem,“ představil se.
    „ Co nám k tomu, co tu řekl Váš kolega, můžete říci dalšího?“ zeptal se král.
    „ Snad nic; jenom to, že nás taky chtěla praštit tím kamenem a namlátit nám, ale my jsme byli o trošku rychlejší a svázali jsme ji. Jinak se to seběhlo přesně tak, jak to popsal kníže Nuśhl.“
    „ Vy jste taky nikoho jiného kromě ní nespatřil?“ zeptal se král.
    „ Ne, ale je pravda, že se ona chovala opravdu zvláštně, na jako otrok na útěku; vypadalo to, že chce na sebe upoutat pozornost, jako by čekala, až si jí všimneme.“
    „ Děkuji Vám, „ řekl král, „ můžete se posadit.“ Otočil se na Lucii. „ A co nám k tomu můžeš říct ty?“
    Lucie mlčela. Bála se, aby neprozradila něco, co opravdu nechtěla. Taky si řekla, že opravdu nepromluví do vyprávění svědků a tohle by to mluvení, podle ní, bylo. Takže mlčela.
    „ Hej!“ vyštěkl král. „ Posloucháš mě? Něco jsem říkal.“
    „ Já tě … sss … poslouchám. Jenom jsi … sss … říkal, že nemám mluvit do vyprávění svědků a teď to po mně chceš? … sss…“ odpověděla Lucie.
    „ Ale tohle není skákání do řeči! Chci po tobě, aby´s řekla svůj názor, to je vše. Teď mluvit můžeš,“ řekl král.
    „ A má to cenu? Sice můžeš říct, že jsem to neudělala, že si tu hlavu rozbil o kámen sám, jak padal, ale kdo řekne, že je to pravda? Jediní dva svědci jsou proti mně. Takže má to cenu?“
    „ Takže ty tvrdíš, že tam nikdo jiný kromě tebe knížete Nuśhla, knížete Agela a knížete Frenće nebyl?“ zeptal se král.
    „ A kdo jiný by tam byl?“ odpověděla udiveně otázkou Lucie.
    „ No …“ začal král, ale někdo z diváků vykřikl: „ Zdrhla´s i s těmi tvými přítelíčky!“
    Lucie se otočila směrem k výkřiku. Všimla si, že jeden z diváků stojí. Když lépe zaostřila svůj zrak na toho člověka, zjistila, že je to David, kníže Raśhr, její pán.
    „ To není pravda!“ zaječela rozčileně Lucie. Začala být ještě víc nervózní; rozklepaly se jí ruce, a kdyby mohla, tak se rozbrečí.
    „ Ticho tam! A ty klid, nebo tě budu muset vyvést ven,“ řekl král.
    „ Ale já k tomu mám co říct – jsem její pán!“ nedal se David.
    „ Vy jste její pán? Neměl jste se ohlásit před soudem?“ divil se král.
    „ Ano. Ale přijel jsem pozdě; soud už začal,“ vymlouval se David.
    „ A Vaše jméno?“
    „ Jsem kníže Raśhr.“
    „ V tom případě si přesedněte i se svou chotí, pokud tu je, na lavici svědků a poškozených,“ doporučil mu král.
    Vrátil se zpátky k Lucii. „ Takže ty opravdu tvrdíš, že tam u té řeky nikdo z otroků knížete Raśhra nebyl – až na tebe sa-mozřejmě. A s tebou taky neutíkali, že ne,“ zeptal se král.
    „ Byla jsem tam sama,“ stála si na svém Lucie. „ A s nimi jsem taky neutíkala. Tušila jsem, že mě někdo chytne, a kdyby byli se mnou, dostali by se do ještě větších problémů, než v jakých jsou teď.“ Lhala; jediný důvod, proč s sebou své kamarády brala, byl, že je chtěla z těch problémů dostat.
    „ Takže samozřejmě nevíš, kde by mohli ti otroci být, že?“zeptal se podezřívavě král. V Lucii hrklo, že král její lež odhalil a že ji jakýmkoli způsobem donutí říct, kde jsou její přátelé.
    „ Ne; jak bych to mohla vědět?“ odpověděla Lucie, doufajíce, že jí král už nechá na pokoji. Věděla, že je to malá šance, ale „ naděje umírá poslední“.
    „ Ale od tohohle tu nejsme. Přiznáváš se tedy, že jsi zabila knížete Frenće, který byl na vyjížďce s knížaty Agelem a Nuśhlem, kamenem?“ zeptal se král.
    Lucie vzdorovitě pokrčila rameny.
    „ Přiznáváš se? Jestli ne, tak si to přiznání vymůžeme násilím.“
    Lucie neměla náladu na mučení. „ Ano, přiznávám se, že jsem knížete Frenće zabila.“
    Král si povzdechl. „ V tom případě ti ukládám trest nejvyšší – popravu oběšením. Kníže Raśhre, dovolujete trest vykonat?“
    Kníže Raśhr vstal z lavice. „ Ano, dovoluji Vám vykonat trest na mém otroku,“ řekl Raśhr.
    „ Děkuji,“ odtušil král. Lucie svěsila hlavu; teď už s ní byl definitivní konec. „ trest bude vykonán druhý den od tohoto vyhlášení. Soud je u konce. Děkuji svědkům a knížeti Raśhrovi,“ rozloučil se král.
    Strážný se vrhl k Lucii, aby jí rozvázal uzel na očku v zemi. Pak vyrazili ze soudní síně. Šli opět tou chodbou, když z ní vyšli, nezabočili do brány, ale vydali se na nádvoří do hradu. Lucie chvíli čekala, až si strážný všimne, že jdou špatně, a pak se ozvala: „ Nechci nic říkat, ale jdeme špatně; já v hradu nemám co dělat a vězení je …“
    „ Buď zticha!“ osopil se na ni strážný.
    Lucie na chvíli poslechla, ale nakonec jí to nedalo. „ Jdeme špatně.“
    Strážný se zastavil a počkal, až ho Lucie dojde. Vrazil jí facku. „ Mně nebudeš radit kudy jít a nejít!“
    Přešli Velké nádvoří s kašnou a vešli do vchodu do jedné z hradních budov. Lucie si vzpomněla, že tudy chodívala, ale už si nevzpomínala kam.
    Prošli další chodbou, pak zabočili doleva a vyšli po schodech z tmavého dřeva do prvního patra. Zatočili doprava a pak se zastavili před vysokými dvoukřídlými dveřmi z tmavého dřeva. Teď už si Lucie vzpomněla. Králova pracovní komnata.
    Strážný zaklepal na dveře a zevnitř se ozvalo: „ Dále!“ Strážný tedy otevřel dveře, strčil dovnitř Lucii a lano, na kterém je vězeňkyně uvázaná, vhodil taky tam. Zavřel dveře.

4. kapitola
Soukromý rozhovor

Lucie se rozhlédla po pokoji. Nic se tu nezměnilo. Vlastně … Místo krále tu ale byl David – Raśhr. „ Ty?“ zeptala se udiveně Lucie.
    „ Mně tykat nebudeš!“ odpověděl přísně Raśhr.
    „ Jak si přeješ. Takže Vy?“ provokovala.
    Raśhr si stoupl těsně před Lucii a zasyčel jí do obličeje: „ Doba, kdy jsme na tom byli stejně, je už dávno pryč. Doba, kdy jsi byla výš, je už taky pár let pryč. Teď jsem nad tebou a nesnesu, aby na mě byl můj otrok drzý.“
    „ Ano pane; jistě pane; samozřejmě pane,“ řekla Lucie, ale vzápětí dostal takovou facku, že skoro upadla.
    Raśhr si sedl na jednu z židlí asi tři metry od Lucie. „ Mám tě tu pohlídat, dokud nepřijde král; má ještě nějakou práci,“ začal Raśhr a Lucie si potichu řekla: „ Pyeron.“
    „ Co jsi říkala?“ zeptal se podezřívavě Raśhr.
    „ Nic; nic jsem neříkala. Ty´s něco slyšel?“
    Raśhr pokrčil rameny. „ Každopádně chci přemýšlet, takže ty nesmíš mluvit, abys mě nerušila.“
    Lucie se chtěla posadit na zem, ale Raśhr na ni vyštěkl: „ Dovolil jsem ti snad sedět!?“ Lucie pochopila, že se za celou dobu, co tu s ní bude Raśhr, nebude smět posadit. Chtěla něco namítnout, ale Raśhr ji spražil takovým pohledem, že pochopila, že jakékoli poznámky by ji ještě přihoršily.
    Tak tam tak stála a přemýšlela nad smrtí, která ji čekala tak brzo, nad svými přáteli, kteří už snad byli v bezpečí, a nad tím, nad čím může přemýšlet Raśhr.
    Minuty ubíhaly; Lucie doufala, že už uteklo hodně času. Nebavilo ji to tu; už se začínala zpátky do toho tmavého, vlhkého a smradlavého vězení. K Pyeronovi … Vlastně ho ani neznala; nevěděla, jak vypadá. Přesto ho začínala mít ráda. Ve skutečnosti byl v jejím životě druhý muž, kterého měla hodně, hodně moc ráda. První byl její kamarád z dětství. Dětství … To je pro Lucii už strašně dávno, přestože jí je teprve dvacet čtyři let. Kamarád, ze kterého se kvůli ní stal otrok. Kamarád, kvůli kterému se i z ní stal otrok. Kamarád, který donutil ostatní odejít, když se ona chtěla obětovat. Kamarád, kterého už nikdy neuvidí. Kamarád … Vždyť po celou dobu, co ho zná, je pro ni víc než kamarád. Vždycky když věřila v lepší zítřky: když se učila, když žila s králem, když se obětovala, i teď, přestože „zná“ Pyeona.
    Lucii rozbolely nohy. Rozhodla se pomalu a hlavně potichu přemístit ke stolu, aby se o něj mohla alespoň opřít.
A tak přešla potichu ke stolu. Přestože šla opravdu potichu, Raśhr si jejího pohybu všiml a opět se na ni podíval tím nejvýhružněj-ším pohledem.
    Za chvíli se jí Raśhr zeptal: „ Přemýšlel jsem, kde by mohli být ti otroci, co utekli shodou okolností ve stejný den jako ty. Opravdu nevíš, kde by mohli být?“
    „ Jak bych to mohla vědět?!“ řekla Lucie. „ Vždyť jsem do dneška nevěděla, že utekli! Myslíš, že jsme si říkali zážitky, dojmy nebo plány do budoucna? Ne – večer jsme vždycky byli rádi, že si můžeme lehnout a spát.“
    „ Stejně je to zvláštní. Řekl bych, že určitě zdrhli s tebou a že jsi je někam hodně dobře schovala. Ale když tvrdíš, že jsi s nimi neutekla, kdo ti to může dokázat?“
    Pak bylo na chvíli zase ticho.
    „ Změnil ses od té doby, co jsem tě viděla naposledy, Davide,“ začala Lucie.
    „ To jméno už mi dávno nepatří, tak mi tak neříkej.“
    „ Vážně ses změnil. Pamatuješ se vůbec ještě na Denisu? Jak …“
    „ Jak jsem ji miloval? Myslíš, že jsem na ni zapomněl? Nikdy na ni nezapomenu stejně jako ty. A taky ti nakdy neodpustím, že ji kvůli tobě Mistr zabil. To ti neodpustím.“
    „ Takže jsem za to mohla já? Aspoň jeden z nás si utřídil myšlenky, kdo za její smrt může. Jenže naše kamarádství se dalo líp skrýt než to, že jste spolu chodili …“
    „ Mlč!“ skočil jí do řeči Raśhr.
    „ Proč? Za její smrt jsi mohl víc než já. To je jasný. Tak nechápu, proč to nikdy neodpustíš mně?“
    „ Mlč už konečně!“ vyštěkl Raśhr.
    „ Proč? To, že jste ze mě udělali otroka – věc, ještě neznamená, že nesmím mluvit. A když už mluvit umím a když mám jazyk, tak proč ho nepoužívat?“
    Raśhr vyskočil ze židle a rychle se blížil k Lucii. „ Říkal jsem ti, že máš mlčet!“
    Lucie se lekla a chtěla utéct, ale zapomněla, že má za sebou stůl, a tak o něj zakopla a upadla na něj. Jenže to už byl Raśhr u ní. Vytáhl dýku, kterou nosil stále u sebe jako každý šlechtic. Lucii blesklo hlavou, že jí chce vyříznout jazyk. Stihla ještě narvat mezi sebe a Raśhra svoje koleno, ale to už se Raśhr nakláněl nad ní a s dýkou u jejího obličeje se jí snažil otevřít pusu.
    Lucie věděla, že chvíli vzdorovat dokáže, ale moc dlouho to nevydrží.
    Už začínal vyhrávat Raśhr, když se ozvalo zaklepání na dveře. Oba se podívali ke dveřím. Stál tam král.
    Raśhr rychle odskočil od Lucie a stolu; Lucie seskočila ze stolu a utekla do nejbližšího rohu, kde se posadila a rozbrečela se.
    „ Děkuji, že jste tu s ní strávil svůj drahocenný čas,“ řekl král.
    Raśhr kývl, uklonil se a rychle odešel. V pracovně zůstal jen král a Lucie.
       Král v sobě přemohl snad úplně všechno a vlídně řekl k Lucii: „ Nebreč už.“
    Lucie ho ignorovala a vzlykala dál.
    „ No tak …“ zkusil to král znovu, ale Lucie vybuchla: „ Co bys dělal, kdybych se tu dusila vlastní krví? Jak by´s mi pomoh´? Jak? Nejspíš nijak, protože ty jako král nesmíš otroku pomoct. Tak co by´s dělal, kdybys přišel o chvíli dýl a Raśhrovi by se to po-vedlo? On mi chtěl vyříznout jazyk!“
    „ Ale …“
    „ Jakýpak ale. On by to udělal, to vím jistě. Snaží se mě zničit. A když už tu jsme sami, nechceš mi vysvětlit, proč jsi ze mě a našich dětí udělal otroky?“
    „ Původně jsem to měl taky v plánu, ale teď nevím, jestli to má cenu a jestli to nebyla blbost tě sem poslat.“
    „ Jak blbost?“
    „ Když přestaneš vyvádět …“ řekl už trochu přísněji král.
    Lucie se pokusila přestat a na delší dobu bylo ticho, protože král hledal slova. Zkuste si někomu říct, že se vám nehodil do života!
    „ Víš,“ začal, „ úplně po pravdě jsi mi ohrožovala život. Svým silně nevhodným chováním jsi mohla způsobit, že by mě sesadili z trůnu, a jak sama víš, dá se to provést jedině tak, že se král nechá zavraždit. A pak bys zemřela i ty jako královna.
    Několikrát jsem dostal upomínku na tvoje chování od Rady šlechticů. Nikdy ses nepřestala chovat zvláštně. Potřeboval jsem se tě nějak zbavit. Bál jsem, že tě budu muset dát zabít, ale pak se zjistilo, že jsi mluvila s tím otrokem. A tak jsem se chytil příležitosti a zbavil jsem se tě. Nevím, jestli to bylo dobře …“
    „ A pomohlo ti to?“ zeptala se jízlivě.
    Král pokrčil rameny.
    „ Ale co naše děti? Proč jsi je do toho zatahoval taky?“
    „ Nebyl čas se o ně starat …“
    „ Hloupost! Jsou tu chůvy. Tak proč? Proč?“ ječela.
    „ Nevím!“ vykřikl král.
    Lucii se do očí nahrnuly slzy. Spoustu slz. Zase se rozbrečela.
    „ Ale kde jsou teď?“ zašeptala.
    „ Nevím,“ přiznal se potichu král.
    Lucie plakala; moc plakala. Vzpomínky na minulost … To, že z téhle země nikam nezdrhla, způsobilo Pouto, které, kdyby překročila určitou hranici, by ji zabilo. Nemohla tak ani do Swobodné země ani domů k rodičům. I když žít jako královna bylo určitě lepší než život, jaký žila do nedávna; teď. Asi před dvěma lety byla královna; před dvěma týdny byla otrok u Raśhra; předevčírem zabila nějakého knížete a pozítří bude viset.
    „ Proč jsi mě tenkrát nedal zabít?“ zeptala se plačky. „ Moh´ jsi mě tohohle ušetřit …“
    „ Připadalo mi to moc kruté – zabíjet bez trestu.“
    „ Myslíš, že otroctví je lepší než smrt? Vlastně – jaká smrt. Být probodnutá nebo otrávená jedem je určitě lepší než se udusit nebo být oběšen.“ Chvíli byla zticha a přemýšlela. Pak se uplakanýma očima podívala na krále a zaprosila: „ Zab´ mě prosím, zab´ mě!“
    Král se na ni nechápavě díval. „ Co? Co prosím?“
    „ Nechápeš to? Vždyť ty jsi mě dal pověsit a to je podle mě a mé kamarádky, která už je mrtvá, ta nejhorší smrt. Už to chápeš? Tak mě prosím zab!“
    Král nepatrně zavrtěl hlavou; Lucie stále brečela. A přemýšlela. Pak ji napadl jeden moc šílený plán. Podívala se na svoje svázané ruce a zavrtěla hlavou. „ To nejde,“ řekla si a seděla a brečela dál.
    Uteklo takhle několik minut. Král se mezitím přesunul k psacímu stolu a vytáhl zpod hromady papírů dopis od knížete Nuśhla a začetl se. Zrovna se chtěl posadit, když Lucie vyskočila a vrhla se ke králi. Když byla u něj, snažila se mu pod kabátem najít svázanýma rukama dýku. Král to ale pochopil a srazil ji k zemi. Rychle k ní přiklekl a přidržel jí u krku dýku. Dřív než mohl něco říct nebo udělat, vtrhl do místnosti strážný přilákaný hlukem.
    „ Je všechno v pořádku? Nepotřebujete pomoct?“
    „ Ale …“ chtěl něco namítnout strážný.
    „ Vypadněte!“ vyštěkl na něj král a strážný rychle opustil místnost.
    Lucie se zahleděla na krále a povídá: „ No tak mě konečně zab! Zab mě!“
    „ Jestli nepřestaneš takhle vyvádět, tak tě opravdu zabiju,“ řekl král. „ Máš poslední den a kousek života, tak si to nějak užij!“
    Lucie si odfrkla. „ Jestli sis náhodou nevšiml, tak ten poslední den a kousek života strávím zamčená a připoutaná ke zdi v tom smradlavém, vlhkém a hlavně temném vězení. Tam není život. Tak mě zab!“
    Král zavrtěl hlavou a vstal ze země. Vzal ze stolu dopis, který tam odhodil, když ho Lucie napadla.
    „ Jak´s to mohla udělat? Zabít knížete …“ ptal se nechápavě.
    „ Nevím,“ odpověděla klidně. „ Nejspíš jsem se lekla, zpanikařila. Představa, že se znovu vrátím k Raśhrovi mě děsila opravdu hodně …“
    „ Proč?“
    „ Protože se mě snažil zničit – to jsem už řekla. Vlastně snad všichni se mě tu snaží zničit. I ty.“ Přistoupila těsně ke králi a zasyčela mu do tváře: „ Nenávidím tě! Vždycky jsem tě nenáviděla; nechápu jak jsem s tebou mohla vydržet pět let! Jsi …“
    Nedořekla to, protože jí král vrazil facku. Lucie se na něj zlostně podívala, ale to už k ní přišel strážný přivolaný králem a táhl ji za provaz pryč z místnosti.
    Ve dveřích se ještě Lucie otočila a podívala na krále. Jeho přísný obličej s tmavýma očima a jeho krátké, černé vlasy si chtěla zapamatovat.
    Strážný ji odtáhl pryč.

5. kapitola
Po soudu

„ Lucie, jsi to ty?“ zeptal se potichu Pyeron.
    „ Kdo jiný by to asi byl, Pyerone,“ odpověděla rozmrzele.
    „ Nevím, ale odešla jsi jako první a vrátila ses až teď. Bál jsem se, že ti něco provedli. Neprovedli ti nic, že ne?“
    Lucie zavrtěla hlavou. „ Ne, nic mi neudělali. Král … Nebo to je vlastně jedno.“
    „ Hm … Hlavně, že se ti nic nestalo.“
    Lucie se pousmála; byla ráda, že o ni má zase někdo alespoň trochu strach. „ Chceš dovyprávět ten příběh?“ zeptala se.
    „ Jo.“
    „ Ale nevíš, kde jsem skončila?“
    „ Počkej chvíli – si vzpomenu. … Jo už to mám – jak tě ten kluk, myslím Dávid, seknul do tý ruky …“
    Lucie se snažila vzpomenout, co už řekla. Zarachotily řetězy, když Lucie zvedala spoutané ruce, aby si promnula čelo pro lepší přemýšlení. Pak, když se cinkání řetězů ozvalo znovu, jí ruce spadly zpátky do klína. Už si trošku vzpomínala.
    „ Když se tohle stalo, byli jsme tam asi čtyři měsíce. Bála jsem se, že když mi to takhle nepůjde dál a když se David bude pořád lepšit, tak nebude dlouho trvat a on mě zabije. Problém se naštěstí vyřešil sám; vlastně tak úplně sám ne, ale vyřešil se. Před další hodinou boje mi dal David malou lahvičku s jakýmsi lektvarem. Řek´ mi, že ten lektvar mám vypít, než půjdu na cvičiště. Ptala jsem se jaký má mít ten lektvar účinek, ale David řekl, že to sám pořádně neví. A tak jsem to vypila; byla jsem zoufalá – chytala jsem se každé možnosti. Ten lektvar mi ale asi pomoh´, protože jsem nebyla nervózní a stíhala jsem se pořádně bránit, takže jsem nebyla zraněná.
    Pak mi dal ten lektvar ještě dvakrát. Za tu dobu, co jsem pila ty lektvary, jsem se v boji o trošku zlepšila. A pak, i když jsem už ty lektvary nepila, jsem se pořád zlepšovala, takže jsem po čase vyhrávala v soubojích s Davidem a snad dvakrát jsem porazila i Mistra.
    Taky jsem se naučila perfektně střílet z luku, ale to se mi nejspíš už nikdy nebude hodit.
    Asi po půl roce se mi začínalo zdát, že se na nás začínají zvyšovat nároky. Mnohem častěji jsme dostávali horší známky, tudíž nám na rukou přibyly další šrámy.
      A tak uteklo asi čtrnáct měsíců. Na domov jsem už nemyslela – nebyl čas; byl tam takový dril, že jsem se stíhala jen učit. Vlastně jsem si ještě povídala s Denisou – tou mou služkou, se kterou jsem se kamarádila. Probírali jsme snad úplně všechno – co nás čeká, co se stalo, Davida …
    A pak se to stalo.
    Měla jsem hodinu volno mezi vyučováním, a tak jsem přišla do svého pokoje, sedla na postel a jen tak koukala do ne-známa; učit se nebo si opakovat se mi moc nechtělo.
    Ozvalo se zaklepání na dveře a vešla Denisa. „ Mám chvíli čas, tak …“
    Sedla si vedle mě na postel, přestože věděla, že nesmí; chtěla si postěžovat. Co říkal, už nevím. Nebyla u mě dlouho, když do mého pokoje z pro mě neznámých důvodů vtrhl Mistr. Nejdřív na nás chvíli nechápavě civěl, pak na nás obě začal strašně ječet. Denisu odtáhl pryč a mně dal zákaz vycházení z pokoje na čtrnáct dnů; do mého pokoje mohl jenom Mistr a Denisa s jídlem v doprovodu Mistra.“ Lucie se znovu rozvzlykala; divila se, kde ty slzy bere, když snad už od rána brečí.
    „ První dny, když mi Denisa pod dohledem Mistra donášela jídlo, jsme se obě tvářili tak, že se každou chvíli rozbrečíme. A jak to tak vypadalo, obě jsme chtěly plakat lítostí a bolestí zároveň, protože jsme obě dostaly výprask bičem. Pak už jsme se uklidnily
    Tak uteklo deset dní zdánlivého klidu, ale David se pořád učil a já musela tím pádem předvídat, co se učí on a co se musím naučit já.
    Jedenáctý den asi v poledne se celým hradem rozlehl hrozný křik. Na chvíli ten řev ustal a pak se ozval za mými dveřmi. Do pokoje vtrhl Mistr a vypadal strašně rozčíleně. Odtáhl mě z pokoje pryč přes chodbu. Chtěla jsem mu říct, že z pokoje ještě čtyři dny nesmím, ale když jsem viděla jak je rozčílený, nechtěla jsem riskovat další křik či rány.
    Dovedl mě až na cvičiště, kde mě postavil vedle Davida. David vypadal smutně; stál se sklopenou hlavou. Nechápala jsem v tu chvíli, co se děje.
    Za chvíli nám do ruky vrazil Mistr luk a jeden šíp. A znovu se na nás rozeřval.
    „ Máte na výběr – buďto ji zabijete …“ další možnost už neřekl, ale nám došla. Rukou Mistr ukázal směrem k osobě, kterou máme zabít. Tam, asi deset metrů před námi, stála ubrečená a spoutaná Denisa. A tu jsme měli zabít …
    Během několika mála chvil mi hlavou proletěly snad všechny možnosti. Zabít ji jsem zavrhla okamžitě. Pak už ale zbývala jen jedna možnost … Vlastně jsem mohla ještě vystřelit a nezasáhnout ji. Nebo ji zasáhnout, ale tak, abych ji nezabila.
    Kdybych věděla to, co vím teď, ale tehdy nevěděla, nikdy bych si nevybrala to, co jsem si vybrala.
    Mistr dal povel, abychom vystřelili. David měl sice luk připravený, ale na povel ho sklonil, nevystřelil a ustoupil. Já jsem s napjatým lukem těkala očima z Davida na Mistra. Kdybych se přidala k Davidovi, čekal by mě určitě krutý a tvrdý trest. Kdybych ji zabila, jakožto že bych jí to nikdy neudělala, tak bych měla malou jistotu, že se mi trest vyhne. Když udělám cokoliv jiného, trestu se nevyhnu.
    Mistr na mě zařval, abych se prý už konečně rozhodla. Já vystřelila a vzápětí jsem toho strašně litovala. Šíp ji zasáhl někam do ramene. A přestože ten šíp v sobě měla, pořád stála. Ale i na dálku jsem viděla, že Denisa brečí; ne bolestí, ale vztekem, že jsem ji zradila. Bylo to naposledy, co jsem ji viděla.
    Mě a Davida chytli strážní a odvedli dolů, do sklepení, do mučírny.
    Pak si opět nic nepamatuji, ale když jsem se probrala na svojí posteli, bolely mě záda, ruka a z nepochopitelných důvodů taky hlava. Jako vždycky až později jsem se dozvěděla, že jsme dostali poměrně velký výprask bičem za neposlušnost a kamarádství (v Davidově případě za lásku) a cejch za kamarádství. Prý abychom si to pamatovali …
    Když přišel Mistr do mého pokoje, bylo to nedlouho po tom, co jsem se probrala, začal na mě strašně ječet. Tenkrát jsem ho nevnímala. Jenom před tím než odešel, mi oznámil, že budu mít měsíc zákaz vycházení z pokoje a že ke mně ten měsíc nebude smět vůbec nikdo.
    A tak se pro mě stal na měsíc celý svět můj pokoj, ticho a knihy; bála jsem se, že se z toho zblázním.“
    Lucie ztichla; celou se rozléhaly pouze její vzlyky.
    „ Promiň,“ omlouvala se a hlasitě popotáhla. „ Tohle je jedna z věcí, která mě vždycky dorazí. Je jenom pár věcí, které mě dovedou zlomit – Denisa, kdyby chtěl někdo něco udělat mým kamarádům a mým dětem. Se mnou si jinak mohou dělat, co chtějí; mě to nezničí.
    Takže po měsíci si nás Mistr zavolal. Oznámil nám, že je Denisa mrtvá.“ Lucie vzteky zacloumala s řetězy a zavřískla: „ Věděla jsem, že jsem za to mohla! Ten šíp byl prý ze skřetího železa a skřetí železo je pro lidi jedovaté! Říká se, že zasáhnutý člověk pak umírá ve strašných bolestech.
    To jsem nechtěla!“
    „ Buďte už konečně zticha do háje!“ zařval vzteklý strážný.
    „ Dlouho jsem se nemohla hanbou podívat na Davida. A David se nedíval na mě – buď byl naštvaný, že jsem po Denise vystřelila, nebo měl pocit viny.
    Až po čase jsem se pomocí kouzel dozvěděla, že ten šíp nebyl ze skřetího železa, ale z obyčejného, a že Denisu ve sku-tečnosti zabil náš Mistr jenom proto, aby mezi mnou a Davidem vzniklo silné nepřátelství. K jeho vztekle mu to moc nepovedlo.
    To že je Denisa mrtvá, jsem si nechtěla přiznat. Pořád jsem čekala, že přijde do mého pokoje a začne mluvit, co se říká mezi služebnictvem. Nepřišla. Dostala jsem novou služku a ta nemluvila. Vždycky prohodila jen pár nejdůležitějších slov a pak byla zase zticha.
     Ze života tam se stalo přežívání. Rezignovala jsem snad úplně na všechno – na život, na učení … Každý den jsem dostávala okolo patnácti ran rákoskou, po čase mi to snad už ani nevadilo. Ale Mistr z toho pěnil vzteky. Trestání ranami už přestávalo vadit, přestože když jsem se sem dostala, měla jsem z bolesti úplně nepředstavitelný strach.
    A Mistr nám ještě ke všemu oznámil, že bude ples. Ples, na kterém nám měl osud přiřadit manželi a kde se měl vybrat i nový král.
    Náš Mistr začal snad ještě důsledněji dbát na tanec. Tanec – věděla jsem, že mi nikdy nepůjde, přestože jsem se snažila dodržovat všechna Davidova doporučení.
    A taky jsem si musela vybrat šaty. Šaty … Jako mladší jsem šaty zbožňovala; teď, když jsem v nepohodlných šatech strávila část života, je nenávidím. Nakonec jsem si vybrala šaty s červenými, širokými, nařasenými, spadlými ramínky, z kterých na zádech volně splýval plášť, na konci korzetu ještě přichycený a pak už opravdu jen volně splývavý. Černý korzet a sukně s červenou látkou a na ní ještě černá krajka. Byly opravdu nádherné – ty šaty. Vlasy jsem tenkrát měla vyčesané a měla jsem v nich jemný, ale krásný diadém. Na plese jsem ho měla ve vlasech, vedle královny, jediná. Že by Mistr něco tušil?
    Ale to jsem hodně přeskočila.
     Na celou přípravu na ples jsme měli měsíc. Po třech týdnech Mistr zjistil, že naučit mě dokonale tancovat je blbost, a začal mi promíjet moji strnulost.
    Čtyři dny před plesem byly šaty hotové. Ještě pár dní před plesem jsem se do nich musela navlíknout. Byly mnohem nepohodlnější než oblečení, na něž jsem byla zvyklá do té doby. Téměř jsem v tom korzetu nemohla dýchat, ale přežila jsem to. Jinak ty šaty byly opravdu nádherné!
    Za ten měsíc jsem taky vymyslela první plán útěku. Byl šílený a tušila jsem, že vyjít nemůže, ale nevěděla jsem, jak ten pokus skončí.
    V den plesu byl u nás na hradě zmatek. Pak jsme konečně nasedli do kočáru a vyrazili zvláštní rychlou jízdou ke králov-skému hradu.
    Dojeli jsme na nádvoří s kašnou; přivítali nás nějací lidé a vedli nás jakousi chodbou. Rychle jsem musela přemýšlet, jestli mám svůj plán uskutečnit; buď teď, nebo nikdy. Nevěděla jsem, jak dlouho ještě půjdeme, a já se rozhodla, že svůj plán uskuteč-ním okamžitě. Chvíli jsem šla pomalu a pak jsem sešla z naší cesty na úplně jinou chodbu. Párkrát jsem šla po schodech dolů, párkrát zabočila doleva, párkrát doprava a párkrát šla rovně – šla jsem, jak jsem chtěla, protože jsem se v královském hradě nevyznala.
    Těmito cestami jsem brzy došla do sklepení. Temné sklepení, téměř bez světel. Bloudila jsem tam a chtěla pryč, jenže jsem vůbec netušila kudy. Hodně brzo jsem pochopila, že tady Hlavní knihu kouzel a lektvarů nebude; byla by někde v posledních patrech.
    Najednou jsem na konci jedné z chodeb zaslechla dupot a řev. Když ta věc, co ten hluk dělala, prošla okolo jedné z mála pochodní, zjistila jsem, že to jsou skřeti. Strašně jsem se lekla a snažila se rychle najít nějakou chodbu, ve které bych se mohla schovat. Samozřejmě jsem párkrát narazila do stěny, ale nakonec jsem nějakou chodbu našla. Stála jsem v té chodbě přitisknutá ke zdi doufajíc, že si mě ti skřeti nevšimnou; snad jsem ani nedýchala. Když přešli, vrátila jsem se do té chodby a znovu se snažila najít východ.
    Pak jsem do někoho vrazila. Leknutím jsem vypískla a spadla.
    Přede mnou se objevila světelná koule a za ní stál nějaký slavnostně oděný šlechtic. Pomohl mi vstát.
    „ Co tu děláš?“ ptal se.
    „ Za-zabloudila jsem, pane,“ zakoktala jsem se.
    „ Jak se jmenuješ?“
     „ Jsem Lucie, pane, učeň Mistra Haaśhe.“
    „ A čí jsi učeň?“
    „ Ale to už jsem říkala …“ Dostala jsem facku a ten muž na mě zařval: „ Na mě, na krále, nebudeš drzá!“ a klidněji dodal: „ Takže čí jsi učeň?
    „ Jsem učeň Mistra Haaśhe, pane.“
    „ Dobře, upozorním ho na tvoji neposlušnost. Ale teď pojď,“ hrubě mě chytil za zápěstí a táhla mě pryč. „ Tady stejně nemáš co dělat! Měli bychom už být v sále.“
    Dovedl mě až ke vchodu do sálu. „ Tak běž!“ pobídl mě a já musela dovnitř.
    V sále jsem hledala Davida a našeho Mistra. Když jsem je konečně našla, vyrazila jsem k nim. David zvedl oči v sloup, když mě viděl; Mistr vypadal vztekle, když mě viděl.
    „ Kde jsi byla?“ vyštěkl.
    „ Zabloudila jsem.“
    „ Zabloudila … Jen aby!“
    Podívala jsem se nechápavě na Davida, ale ten zavrtěl hlavou. David věděl, že jsem chtěla ten den utéct. Pohledem jsem se vrátila k Mistrovi, na němž bylo vidět, jak moc se přemáhá, aby mi nedal facku. Hold jsem byla fackovací panák … Vlastně jsem dodnes; dneska jsem to taky párkrát schytala.“
    Lucie se pousmála, přestože její život není veselý. Momentálně byla ráda, že nebrečí, a proto se usmála.
    „ K vešel do sálu král s královnou, přivítal nás a popřál dobrou zábavu. Zároveň si k sobě zavolal našeho Mistra. Dlouho s ním mluvil, a když se Mistr vrátil, dal mi facku a řekl, že až se vrátíme na jeho hrad, že si to se mnou ještě vyřídí.
    Pak nás král pozval k večeři. Sotva jsme začali jíst, začala ohromná bouře. Blesky létaly, vítr dul, déšť bičoval střechu a okna. V sále jsme si toho ale nevšímali; začal tam tlumený hovor. Já nemluvila, nikdo se mě na nic neptal, a přemýšlela, jak se všemu vyhnout.
    Po jídle se vybral, už ani nevím jak, král. Budoucím králem měl být takový divný černovlasý kluk; připadal mi hrozně namyšlený. Jinak jsi toho divného kluka dneska viděl, ale on se strašně změnil.
    Pak se tancovalo, bavilo se a povídalo. Začínalo mě to bavit, i když minulo tancovat. Nejspíš si všichni mysleli, že jsem děsná a že tam vůbec nepatřím. Tenhle dojem je ale brzy přešel.
    Po tomhle volném tancování, kdy jsme mohli tancovat, s kým jsme chtěli, se měli „přiřazovat“ manželky. A to si pamatuju úplně přesně, jak se to dělalo. Všem klukům rozdali čisté kousky pergamenu. Kluci si je museli vzít do levé ruky a za určitou dobu z nich přečíst jméno své vyvolené. Jak se tam to jméno objevilo, nevěděl přesně nikdo, ale všichni jsme tušili, že v tom bylo kouzlo.
    Začínat měl budoucí král. Udiveně se podíval na pergamen a přečetl jméno. „ Lucie, učeň Mistra Haaśhe.“
    Nevnímala jsem ho, ale cítila jsme jak mě Mistr popostrčil dopředu. Všichni se na mě dívali, většinou zlostně, a tleskali. Teprve teď jsem si uvědomila, co z toho všeho vyplývá, a rozbrečela jsem se. Šla jsem k tomu divnému klukovi a plakala jsem. Stokrát raději bych si to vyměnila s těmi ostatními dívkami, které byly teď odkázány stát se obyčejnými šlechtičnami.
    Postavila jsem se po boku svého budoucího chotě; zbytek večera budu muset strávit s ním. Pořád všichni tleskali, když nám tehdejší král předával šerpy, aby se poznalo, že jednou budeme taky vládnout.
    Pak se dorozdělily i ostatní dívky.
    Pak se zase tancovalo. A tancovalo a tancovalo. Prostě se tancovalo pořád. Anebo se zastavilo, sedlo se a povídalo.
    Když na mě nikdo nedával pozor, což se stávalo jen opravdu zřídka, tak jsem brečela, protože jsem věděla, že i když uteču, budu se muset jednou vrátit, protože králem se zvolený muž může stát, jenom když se ožení s ženou, kterou mu přidělí na plese.
    Jako královna jsem neměla snad žádná práva. Byla jsem na tom možná hůř než obyčejná služka. Měla jsem žít ve zlaté kleci. A to jsem nechtěla.
    Už na plese jsem se snažila vymyslet další plán útěku, ale tam mě žádný nenapadl.
    A pak ples skončil a my jeli zpátky na hrad. Během cesty jsem si všimla, že svítá.“