21. Kapitola
Klient
o 3 dny později
Jane seděla v tureckém sedu a pobrukovala se jednu z elfských písniček, které si zapamatovala. Seděla na pláži a čekala na Michaela, který měl každou chvilkou dorazit.
,,A Michaele, budeme jí vážně potřebovat?“ ptala se Fiona, když vysedali z auta a šli na pláž, kde na ně měla čekat Jane.
,,Jo budeme. Za prví, Kara se vyzná v koních a za druhý, je nás málo a posila nám vůbec neuškodí.“ odpověděl jí Michael.
,,To nás bude stejně málo.“ obořila se na něj Fiona.
,,Nikdy Karu nepodceňuj, Fí.“
,,Proč bych ji neměla podceňovat?“ zeptala se ostře Fiona. Sam šel vedle nich a vše poslouchal.
,,Myslím, že na to brza přijdeš.“ ospověděl ji Michael s klidným hlasem, když došli na pláž. Uviděl Jane jak sedí v tureckém sedě a pobroukává si nějakou písničku. Podle tónu a melodie poznal, že jde o smutnou piseň. Chvilku přemýšlel, jestli ji má vyrušit a nebo počkat, až si jich sama všimne. Nakonec se rozhodl pro první variantu.
Přišel k Jane a chytl ji za levé rameno. Jane ho chytla za ruku a přehodila ho přes rameno před sebe.
,,Promiň Michaele, ale nevěděla jsem, že jsi to ty. Jinak, dobré ráno.“ omluvila se Jane a usmála se na Michaela lišáckým úsměvem.
,,To je teda dobrý ráno. Takový mi ještě nikdo nikdy neudělal.“ hudroval Michael, ale potom s úsměvem vstal a odprašoval se od písku.
,,Jednou je všechno poprvé.“ řekla Jane a pomalu vstala. ,,Takže o co přesně se jedná?“
,,No jednomu našemu klientovy ukradli milionovýho dostihovýho koně a chtějí za něj výkupné.“ shrnul Michael případ, který právě řeší.
,,Takže toho koně drží, jako rukojmí?“ otázala se Jane.
,,Ano.“ odpověděl Michael.
,,Jaký je to kůň? A jaký máš plán?“ zeptala se Jane.
,,Plán zatím ještě není. A o podronostech o koni si promluvíš s jeho majitelem, teď naším klientem.“ odpověděl Michael.
,,Dobrá.“
,,Schůzku s ním máme ve dvanáct, což je za necelé tři hodiny.“
,,Bezva, co ty zbylí tři hodiny budeme dělat?“ zeptala se Jane.
,,Co takhle zajít ke mně do bytu a při šálku čaje nebo kávy ti ukázat další střípek z minulosti?“ navrhl Michael, když dosšli k Fioně a Samovy, který se ještě pořád tutelně usmíval, tomu jak Jane přehodila Michaela přes ramena.
,,Dobré ráno.“ Pozdravila Jane Fionu a Sama.
,,Dobré. Takhle Michaela přehodit jsem, ještě neviděl. To se vám vážně povedlo.“ řekl Sam a začal si Jane prohlížet. Měla černý dlouhý kabát, tmavé triko a tmavé kalhoty. Na zádech měla nějaký meč, za páskem tři dýky a nejspíš i pistoli.
,,Děkuji.“ řekla Jane a usmála se.
,,To se ti opravdu povedlo.“ kostatovala Fiona. ,,To budeš proti pistolím bojovat mečem a dýkama? Není to trochu ujetý.“
Jane se musela zasmát, protože vlastně měla Fiona pravdu, že je to trochu ujetý, ale to ještě Fiona neví co dokáže. ,,Díky Fiono. No ano, ale používám i pistoli. Doufám, že jsi ta Fiona o které jsem tolik slyšela. Já jsem toho o tobě tolik slyšela, a jenom pro ujasnění, Michael je pouze můj dobrý kamarád a bývali spolupracovník. Víš na mě čeká doma jiný.“
,,Jen aby.“ řekla váhavě Fiona.
Díky občas jsem myslel, že mě ukamenuje těma svejma poznámkama. Poděkoval Michael v mysli Jane.
Není za co, služba se oplácí sluužbou. Odpověděla Jane Michaelovi a pokračovala v rozhovoru s Fionou. ,,Jinak mám ještě něco jiného a mnohem účinějšího, než zbraně které máte vy a nebo já.“ Jane se podívala na Michaela.
,,Tak co kdybychom ššli teda ke mně na ten čaj?“ zeptal se Michael.
,,Proč ne?“ řekl Sam.
Fiona souhlasně kývla a rozešla se k autu. Všichni si nastoupili do auta, až na Jane ta zustala stát před autem.
,,Dělej Karo, nasedej.“ křikl na ní Michael z auta a usmál se.
,,Ne já nemužu.“ řekla Jane a ustoupila krok od auta.
,,Vždy jsi mohla, tak proč ne teď?“
,,Já se tam udusím.O té doby co jsme se naposledy viděli, jsem se změnila, Michaele. Popiš mi cestu ja tam půjdu pěšky.“ řekla Jane a usmála se.
,,No tak dobrá.“ řekl Michael a začal Jane popisovat cestu k jeho bytu. A pro jistotu jí v mysli poslal obrázek domu.
22. Kapitola
Půlnoc
,,Je to arabský plnokrevník. Importovaný přímo z emirátů. Jeho rodiče jsou ty nejlepší arabští koně co kdy chodil po zemském povrchu. A on je ten nejlepší arabský plnokrevník co běhá roviné dostihy v USA.“ popisoval majitel svého odcizeného koně.
,,Dost o charakeru. Jak vypadal?“ zeptala se znudeně Kara, která ho poslouchala už přes půl hodiny, a dál si prohlížela sošky koní co měl vystavené na krbu. Michael seděl v křesle, poslouchal jejich rozhovor a po očku Karu sledoval.
,,Byl nišží s větší štičí hlavou. Ryzák s úzkou lisinou a s černými podkolenkami na nohou, když se postavil na slunce, tak na zádi byli vidět větší groše.“ popisoval majitel. ,,Že ho přivedete zpět? Nedokázal bych už bez něho žít.“
Spíš by bez něj nedokázal vydělávat svý peníze. Pomyslela si Kara. ,,Nebojte přivedeme vám ho.“ uklidnila Kara majitele koně a otočila se k Michaelovi. Jinýho koně s takovýmhle zbarvením jsem ještě neviděla, takže by to mělo bejt v celku jednoduchý. Řekla Kara v mysli Michaelovi.
Neříkej hop dokud si nepřeskočila. Odpověděl jí Michael a pousmál se.
,,Počkejte, tady je jeho fotka.“ řekl majitel koně a chytl Karu za rameno.
Kara se prudce otočila, připravena k boji. ,,Tohle příště nedělejte.“ řekla ostře Kara, když zjistila že je to pouhý ustrašený majitel koně.
,,Omlouvám se, ale chci vám jenom dát fotku Shakana, aby jste se nezmílily.“ řekl překvapaný-z Karyniny reakce-majitel koně.
,,Dobrá.“ řekla Kara a vzala si od něj fotku koně a odešla.
,,Promiňte mi za její chování, ale už má něco za sebou. Ale s koňma to vážně umí.“ omlouval se za Karu Michael a rychle následoval Karu.
Kara na něj venku čekala.
,,Co to tam do tebe, k čertu, vjelo? Měla jsi pravdu změnila jsi se. Dřív si byla jiná, klidnější. Teď se pořád rozhlídíš, hledáš unikovou cestu, nejseš si ničím jistá a když po tobě někdo šáhne, tak se hned chystáš na rvačku. Co se to s tebou, k sakru, stalo?“ vyčítal se zvýšeným hlasem Michael Kaře.
,,Víš diky těm tvejm dopisům si začínám vzpomínat. Ale vzpomínám si na věci na který bych nejraději okamžitě zapoměla. Víš ty dva roky co jsme spolu pracovali, byli asi ty nejlepší. Ale ty tři roky co přišli potom byli strašný, příšerný. Dělala jsem špatný věci a teď to vím.“ vysvětlovala Kara.
,,Co jsi dělala, tak špatnýho?“
,,Vyřizovala jsem učty pro CIA. Zabíjela jsem lidi, jen tak protože mi to řekli. A já jsem jako poslušný vojáček poslouchala.“
,,Cože?“
,,Slyšel si, jak před rokem spáchal ten německý politik sebevraždu?“
,,Jo něco jsem o tom slyšel.“
,,Nebyla to sebevražda. Ale to já jsem ho zabila. A CIA teď po mně jde, sice to nechápu, ale chce mě mrtvou. Už víš proč jsem tak obezřetná?“ dokončila Kara a dívala se Michaelovi do očí.
,,Dobře.“řekl zaraženě Michael. ,,Aspoň víme na co si dávat pozor.“
,,Jo to určitě.“ řekla Kara a ušklíbla se.
,,Hele asi sedm kilometrů od města východním směrem by měla být stáj. Koukneš se tam?“
,,Jo. Zase si zahraju na poutníka.“ řekla Kara a znovu se ušklíbla. ,,To mě vždycky bavilo.“ otočila se a odcházela. ,,Potom se ti ozvu.“ křikla ještě na Michaela na rozloučenou. Michael přešel k autu a nasedl do něj.
,,O čem jste si tam tak dlouho povídali?“ zeptala se Fiona Michaela, která seděla na zadním sedadle auta.
,,O tom že si začíná vzpomínat.“ odsekl Michael a nastartoval auto.
* * *
o dva dny později
Michaelle! Ten hřebec tu je! Poslala Kara myslí zprávu pro Michaella.
Karo, už jsem myslel, že tě dostali! Odpoveděl ji Michaell.
Ne, to bych se nedala. Ale zítra o půlnoci na vás budu čekat. Musím jít. Zakončila Kara rozhovor.
* * *
,,Tady zastavíme a zbytek dojdeme pěšky.“ řekl Michael a s autem zajel ke krajnici. Všichni vystoupili z auta a vydali se lesní cestou ke stájím, kde na ně čekal Kara. Měsíc byl v úplňku, takže ani nepotřebovali baterku, aby viděli na cestu. Michael tušil, ke Karu najdou. Takže se pomalu začal připravovat na to, že Fioně prozradí co umí.
,,Michaelle, už jsme tu.“ šeptl Sam a probral tak Michaella z přemýšlení.
,,Jo.“ odpověděl Michaell a rozhlédl se, aby věděl kde vůbec je. Stáli na svahu nad stájemi, takže měli nádherný výhled na celý areál stájí.
,,Kdo je to támhle na tý střeše?“ zeptala se Fiona a ukázala na postavu na střeše jedné z budov.
,,To je Kara. Copak jí nepoznáváš?“ řekl Michael a ušklíbl se. ,,A to mi připomíná, že ti musím něco říct.“
,,Jo a co? Že jsi s ní chodil, přiznej se!“
,,Ne, to ne. Ale víš já umim něco co normální člověk nedokáže.“ začal Michael.
,,Ty jí to opravdu chceš říct?“ vložil se o rozhovoru Sam.
,,Jo.“ odpověděl Samovy a pokračoval dál ve vysvětlování. ,,Víš já se dokážu teleportovat a dorozumívat se v mysli.“
,,Cože?“ vyrazila ze sebe nechápající Fiona.
,,No prostě jsem tady...“ začal Michael a teleportoval se za Fionu. ,,...a teď zas tady.“
Fiona se rychle otočila za Michaelovím hlasem. ,,Jak jsi to udělal?“ zeptala se.
To né já, ale moje schopnosti. Řekl v mysli Michael.
,,A tohle Kara, taky dokáže?“ zeptala se najednou Fiona po chvilce přemýšlení.
,,Ano, ale ona toho dokáže mnohem víc. A to mi připomíá, že bych jím měl říct, že jsme tu.“ řekl Michael a najednou stál na střeše vele Kary.
Kara se, jako kažý úplněk, dívala na měsíc. Najednou se vedle ní objevil Michael. Nevěnovala mu žádnou pozornost. ,,Ahoj, Michaele.“ pozravila ho a dál se dívala na měsíc. ,,Sice jsem v žádném z opisů nenašla, jakou máš schopnost, ale tušila jsem že to bude teleportování.“
,,Řekl jsem to Fioně.“
,,Odvážný krok. Zítra pří západu slunce odjíždím.“
,,Proč tak brzo?“
,,Roky se zkracují a den mého návratu se neodvratně blíží. A já si mezitím musím ještě něco zařídit.“ řekla Kara a poprvé za celou dobu odtrhla pohled od měsíce a podíval se Michaelovi do očí.
,,A co to bude?“
,,Musím se stavit ještě u pár lidí.“
,,Ahh, táák. A jakej máš plán?“
,,Ten hřebec je ve stáji pod náma, ale jestli sis všiml, tak venku stojí jeden muž se psem. Ale ve vnitř je asi dalších šest.“
,,Se psema?“
,,Bez psů, samozřejmě.“
,,Takže tam chceš jen tak vpadnout, popadnout hřebce a hurá pryč?“
,,Něco na ten způsob.“
,,Tak dobře. Jdu to říct Samovy a Fioně.“ řekl Michael a teleportoval se zpět k Samovy a Fioně. Já jdu připravit Grisolda. Ozvalo se mu v hlavě, otočil se a podíval se na stechu, kde ještě před chvilkou mluvil s Karou. Kara se přikrčila, odrazila a byla fuč.
23. Kapitola
Akce
V zádu jsou veře, běžte tamtuy! Vysvětlovala Kara Michaelovi myslí.
Dobrá, a ty asi půjdeš předem, že? Zeptal se Michael.
Přesně. Souhlasila Kara. A počkejte až ti dám vědět, vtrhneme tam najednou.
* * *
Muž, který hlídal u hlavních vrat, přemýšlel proč tu vlastně se svým psem, který je jeho nejlepší přítel, musí hlídat nějakého koně a ještě ke všemu, tak nastavovat své krky. Najednou jeho pes začal kňučet, stáhl ocas mezi zadní nohy a schoval se za muže. ,,Copak ti je? Čeho se bojíš, parťáku?“ ptal se chlácholivě muž svého psa a klekl si k němu.
Najednou za sebou uslyšel přešlapovat koně. Vstal a otočil se. Uviděl vysokého, černo-černého hřebce se sněhově bílou hřívou a ocasem. Na jeho hřbetě seděle zahalená postava. ,,To mě se bojí,“ promluvila postava na muže ,,a má dobrý důvod. Kdyby jste tedy byli, tak hodní a uhnuli nám z cesty?“ zeptala se postava a hřebec několikrát hrábl do země.
Muž zaváhal. Přemýšlel. Potom se rozešel pryč od hlavního vchodu do stáje.
,,Lehněte si, ať to vypadá, že jste omráčený. A aby jste neřekl, tak vás omráčím a vašeho psa také.“ řekla postava na koni. Muž znovu zaváhal, ale lehl si na zem a jeho pes se stočil do klubíčka vedle něho. ,,Sladké sny.“ slyšel a potom si už nic nepamatoval.
* * *
Kara uspala muže a jeho psa, chvíly se na ně dívala, jak spokojeně spali. Potom se zhluboka nadechla. Můžeme! Řekla v mysli Michaelovi, vytasila ze zad Dračí meč, pohnula prstem, hlavní vchod do stáje se otevřel a Kara vjela dovnitř.
Kara v půlce chodby Grisolda zastavila, hbytě sesedla. Grisold se na zadních nohou otočil a cvalem odběhl ze stáje. Ve stejném okamžiku do stáje vpadl Michael, Sam a Fiona. ,,Nikdo ani hnout!“ křikl Michael na muže a několikrát střelil do vzduchu. Překvapení muži se vzdali bez boje. Kara se přenesla k jejich veliteli a hrot Dračího meče mu držela u krku.
,,Tak a teď si vezmeme toho koně a niko nám v tom nezabrání. Co na to říkáte?“ zeptala se Kara velitele a hleděla mu do očí.
,,Souhlasím.“ hlesl velitel a těžce polkl.
,,Michaele, pojď sem, prosím.“ křikla Kara a Michael se přenesl k ní. Kara mu dala do ruky dýku. ,,Na,“ řekla ,,pohlídej mi ho tady a já se zatím postarám o toho koně.“ Michael si vzal dýky do ruky a přiložil její ostří k mužově krku. ,,Dám ti vědět, až budete moci vypadnout.“ řekla Kara a usmála se. Potom přešla k boxu, kde byl hřebec. Nasadila mu ohlávku a připla si ho na vodítko. Když vyváděla hřebce ze stáje, tak míjela Sama a Fionu. Usmála se na ně a oni jí úsměv opětovali.
Když vyšla Kara ven ze stáje, s hřebcem na vodítku, uviděla místo jejího Grisolda Shetu. Pro jistotu se ještě rozhléda, jestli ho náhodou někde neuvidí. ,,Kde je Grisold?“ vyhrkla ze sebe překvapená Kara.
,,Na to jsem se tě chtěla zeptat taky. On se totiž vůbec neozíval na mé volání.“ řekla Sheta.
,,Pohlídej, na chvilku, toho hřebce.“ hlesla naštvaně Kara, pustila hřebcovo vodítko a vběhla znovu do stájí.
* * *
Michael držel veliteli dýku u krku ani ne pět minut, když se muž přimáčkl ke zdi a vznesl se asi do tří metrové výšky. ,,Kde... je... můj... kůň?“ ozval se Kary hlas ze zadu. Michael se otočil. Kara k němu pomalu šla s nataženou rukou.
,,Kterej kůň?“ zeptal se nechapající velitel.
,,Můj černý hřebec s bílou hřívou a ocasem.“ vysvětlila mu Kara. ,,No tak, kde je?“
,,Nic o něm nevím. Přísahám.“
,,Opravu, já vám nelžu.“ volal velitel a lapal po dechu.
,,Mluv.“ řekla Kara a ještě víc velitele přimáčkla ke zdi.
,,Opravu, přísahám, že... o něm nic... nevím.“
,,Michaele?“ otázala se Kara. Mchael se začal plně soustředit.
,,Mluví pravdu.“ řekl po chvilce Michael. Kara trhla rukou k zemi a velitel spadl na zem. Potom se rychle otočila a vyběhla ze stájí. ,,Jdu hledat Grisolda.“ křikla Kara. Vyskočila na rezavého hřebce, chytla vodítko a tryskem vjela do lesa. Sheta je hrave následovala.
24. Kapitola
Zkamenělina
Grisold slyšel, jak na něj Jane volá, ale nemohl jí odpovědět. Byl totiž zkamenělí. Jediné co ho napadlo, bylo jí odpovědět v mysli, jelikož nemohl mluvit. Jane! Tady jsem, někdo na mě seslal kletbu!
Grisolde, jsi to ty? Odpověděla mu Jane.
Jo! Odpověděl Grisold a naštvaně si odfrkl. Najednou se mezi stromy objevil rezavý hřebec s úzkou lysinou a černými nohami. Hřebec byl spocený a zpěněný, ale sil a energie měl ještě pořád dost. Na jeho hřbetě seděla Jane a v rukou držela vodítko od ohlávky, kterým hřebce řídila.
Jane urychleně sesedla z hřebce a přeběhla ke Grisoldovy. Pohladila ho po šíji. Potom něco šeptla a Grisold pohnul hlavou, potom pohnul ocasem, zadupal kopytem do země a na konec popošel k Jane. ,,Díky.“ řekl Grisold svým jemným hlasem.
,,Není za co, teď ale musíme jít toho hřebce vrátit majiteli.“ řekla Jane, chytla Grisolda za otěže a vedla ho k rezavému hřebci.
,,Neměl by ho spíš odvést Michael?“ zeptal se Grisold následujíc Jane.
,,Máš pravdu. Snad ráno příjde na pláž.“ řekla Jane vzala vodítko od rezavého hřebce a nasedla na Grisolda. Grisold s Jane na hřbetě a Shakanem vedle sebe se rozklusal a všichni tři zmizeli v lese.
* * *
,,Tak a Kara je pryč i s tim koněm.“ zabručela Fiona, když se vraceli od stájí k autu.
,,Já vím.“ odpověděl Michael.
,,Co budeme dělat?“ zeptal se Sam.
,,Počkáme na ní ráno na pláži.“ rozhodl Michael a nasedl do auta. Potom počkal až nasednou jeho společníci. Michael nastartoval a nejdnou se v lese zaleskli dvě koňská těla, ale hned byli pryč.
* * *
Jane stála na pláži a dívala se na nádherný východ slunce. Poblíž stál Grisold a taktéž se díval na vycházející slunce, vedle něj stál -k jeho sedlu přivázaný- Shakan. ,,Nádherný východ slunce, že Karo?“ ozvalo se ze zadu.
,,Nádherný den na odjezd.“ odpověděla Jane.
,,Už dnes?“
,,Ano, už dnes, Michaele. Jinak ti vedu toho hřebce.“ řekla Jane a otočila se.
,,Díky. Jak dlouho tě opět neuvidím?“
,,Hmm, cítím, že to moc dlouho nebude.“
,,Kam pojedeš?“
,,Sama nevím. Přemýšlela jsem o Velký Britanii. Tam najdu pár “spojenců“ a potom se možná vrátím v čase.“ zapřemýšlela Jane. Došla k Shakanovi, vzala ho za vodítko a šla k Michaelovi. ,,Na tady máš toho hřebce.“ řekla a podala Michaelovi vodítko.
„Díky“
„Michaele, víš, nikdy to nebylo fér, že já znám tvé pravé jméno, ale ty to moje neznáš. Proto chci vyrovnat účty. Moje pravé lidské jméno je Jane Raschová a moje elfské jméno je Nia z Farikských lesů.“ řekla Jane a zapískala. Grisold k ní radostně přiklusal.
„Počkat, ty máš dvě pravé jména.“
„Dvě podoby vyžadují nejméně dvě jména.“ řekla Jane přešla k sedlu. Dala si nohu do třmenu a vyhoupla se do Grisoldova sedla.
„S kterou podobou mluvim?“ zeptal se Michael.
„S lidskou.“
„Takže s Jane.“ řekl Michael a s Jane si poklepali rukama. „Měj se Jane a dávej na sebe pozor.“
„To spíš ty si dávej na sebe pozor. Támhle jsou chlápci, co tě pořád sledují.“
„Já vím. Ty jsou z FBI.“ prohodil Michael a mávl rukou. „ Jsem totiž na Černé listině, ale hodlám se vrátit zpátky.“
„Takže hodně štěstí i tobě.“ řekla Jane a usmála se.
„Díky a zatím sbohem.“ řekl Michael a úsměv opětoval.
„Sbohem“ odvětila Jane. Chvíli tam tak seděla na Grisoldově hřbetě potom, ale Grisold začal přešlapovat na místě. Jane Grisolda pobídla a Grisold z místa na chválal. Grisold cválal přes celou pláž, ale na obzoru se Grisold zastavil. Jane ho postavila bokem k Michaelovi, podívala se ještě na Michaela.
Sbohem! Řekla Jane v mysli Michaelovi. V tom se Grisold vzepjal a jakmile dopadl na zem tak se otočil a tryskem zmizel za obzorem.
25. Kapitola
Minulost
Velká británie, 12. století
„Kam to jdeme tati?“ ptal se sotva osmiletý chlapec, který kráčel po boku svého otce.
„K tvému novému učiteli, Robine.“ odpověděl chlapci jeho otec a dál šli po lesní pěšině.
„Ale já nechci žádného nového učitele.“ odmlouval chlapec.
„Ale potřebuješ ho. Tenhle tě naučí mnohem víc věcí, než kterýkoliv jiný učitel.“ řekl otec rázně, když vyšli na mýtinu. „Tak jsme tady.“ hlesl otec a prohlížel si mýtinu. Uprostřed stála menší dřevěná chalupa se stájemi a na mýtině se popásali čtyři koně. Přešli přes mýtinu k chaloupě a zaklepali na dveře. Chvíli tam stáli, ale potom se dveře otevřeli a tam stála vysoká albínská žena s tetováním hlavy draka na pravé tváři a krvavě rudými oči. Žena na otce se synem výstražně mířila lukem. „Co tu chcete?“ oslovila je žena.
„Chci tě pouze požádat, abys učila mého syna boji.“ řekl otec a pohlédl na pár krátkých sekund ženě do očí.
„Jsi kníže z Loxly, že?“ zeptala se žena.
„Ano.“
„Ale já nejsem žádný učitel a navíc najdeš mnohem víc a lepších učitelů, kteří jsou navíc muži, aby učili tvého syna.“ řekla žena a prohlížela si chlapce.
„Ne, lepšího učitele, než jsi ty, nikdy nenajdu. Samozřejmě ti dobře zaplatím.“
Žena se zadívala chlapci do očí. Viděla tam upřímnost, naději, pomstu, spravedlnost, ale také i něco co si nemohla vysvětlit. Chvíli přemýšlela a potom sklonila luk. „Dobrá, ale jenom kvůli tomu chlapci. Pojďte dovnitř, venku je hodně očí.“ řekla žena a rukou pokynul, aby šli dál. Když otec a syn prošli zavřela za nimy dveře. „Promiňte mi za to uvítání, ale mám dost přátel i nepřátel. Dáte si vodu?“ zeptala se žena a zavedla je do světnice.
„Ne, děkuji. Za výuku vám dobře zaplatím.“
„Jenže já žádný peníze nechci, dělám to jenom a pouze kvůli vašemu chlapci. A jak se jmenuješ mladíku?“ zeptala se s úsměvem žena.
„Robin.“ řekl otec za chlapce.
„Jestli ho mám učit, tak se mnou musí mluvit. To znamená, že mi musí své jméno říct sám.“
„Promiňte.“ omluvil se otec.
„Tak jak se jmenuješ, chlapče?“ zeptala se znova žena.
„Robin.“ promluvil chlapec. Jeho hlas byl něžný, laskavý, tvrdý a bojovný.
„Dobrá, já jsem Nia z Farikských lesů.“ řekla žena a usmála se na chlapce. „Myslím, že si budeme rozumnět. Každý den budeš chodit na předem domluvené místo a já tě potom odvezu do lesa, kde se budeš učit mím dovednostem, které na konci tvého výcviku budou i tvé.“chvíli bylo ticho. „Pomalu se stmívá. Měli by jste jít než se setmí, potom tu je hodně zlých věcí. Ale pro jistotu vás vyprovodím.“
„Dobrá.“ souhlasil otec.
„Jen chvilku počkejte. Musím si vzít meč a šípy.“ řekla Nia a zašla do nějaké komory.
Po chvilce Nia vyšla. Na zádech měla meč, který nikdy neviděli, toulec plný šípů a v ruce měla luk, kterým ještě před chvíli na ně mířila. „Pojďte, doprovodím vás.“ řekla Nia, vyšla ven a zapískala. Jeden z koní zvedl hlavu a radostným klusem běžel k ní. Byl to černo-černý hřebec se sněhově bílou hřívou a ocasem. „Postarej se mi tu o to. Jdu je jenom vyprovodit, za chvíli budu zpět.“ řekla a pohladila hřebce po šíji. Hřebec zakýval hlavou, frkl a odcválal zpět k ostatním koním.
„Proč?“ zeptal se chlapec.
„Tenhle les není tím čím se zdá. Je tu hodně zlého.“ vysvětlovala Nia.
Už byli skoro na konci lesa, když najednou zpozorněla a vytasila svůj meč ze zad. „Honem pospěšte si!“ zavelala a dala se do běhu. Uslyšela totiž smečku obrovských hladových vlků- druh vlkodlaka. Otec se synem jí následovaly. Když vyběhli z lesa, tak jim Nia naznačila kudy mají jít a rozloučila se s nimy.
Robin se ještě jednou ohlédl za Nio, ale ta už byla dávno ty tam.
* * *
O 7 let později
Pěkný den, pěkná louka, pěkný les-hned vedle louky- a Nia cvála na Grisoldovy k Robinovy, který je na druhém konci louky.
„Robine!“ zvolala Nia sedící na hřbetě cválajícího Grisolda.
„Nio!“ zvolal patnáctiletý mladík na vraném hřebci. „Čekám tu na tebe.“
Nia docválala k Robinovy. „Já vím.“ ujistila ho. „Jelikož vše co potřebuješ už víš a mě tím pádem už nepotřebuješ, tak se vrátím zpět na cesty.“
„Cože? Tak brzy? Nauč mě více, zasvět mě do různých tajů čár či kouzel nebo snad vědy a techniky.“ škemral mladík.
Nia se zasmála. „Teď zníš jako nějaký učenec nebo básník.“ řekla a zašklebila se na Robina. „Ale bohužel nemůžu. Musím se na čas vrátit, ale ty, když budeš trpělivý, silný a moudrý-hlavně moudrý- tak na mnoho věcí příjdeš i bez mé pomoci. Já se za pár let znovu vrátím a pomůžu ti. Ale musíš být trpělivý.“ vysvětlovala Nia. „Teď jestli budeš chtít se mě zeptej na cokoliv, co ti leží ne srdci.“
„Mám více otázek.“
„Tak mluv.“
„Sedm let mě učíš, mezitím jsem vyrostl a pochopil mnoho věcí, ale ty jsi nezestárla ani o den. Jak je to možné?“
„Víš já jsem elfské žena. Elfové sice už tady vyhynuli- a tím pádem jsem poslední svého druhu, zde- ale za to se dožiji mnohem vyšího věku než všichni ostatní lidé.“
„Odkud tedy pocházíš?“
„Jsem z budoucnosti, protože dokáži cestovat časem.“
Robin se zamyslel. „Máš ještě nějaké jiné společníky, které neznám?“
„Hmm, kromě tří koní, Grisolda, orlice Šivy a černého draka s bílimy ostny a křídly, který se jmenuje Magnif.“Nia se zamyslela „Ne, jiné společníky nemám.“
„Cože? Ty máš draka?“
„Ano. Ale teď budu muset jet, začíná se stmívat. Koukni se mi prosím občas do mého domu.“ řekla Nia a Grisold už začal pomalu pochodovat na místě.
„Ano kouknu se občas do tvého domu.“
„Děkuji ti Robine a Sbohem. Byl jsi tím nejlepším učněm, kterého jsem si mohla přát.“ rozloučila se Nia, pobídla Grisolda a ten se z místa rozválal a najednou byli ty tam.
„Sbohem.“ hlesl Robin, když mizeli za obzorem.
26. Kapitola
Učitel
O 10 let později
Robin Hood-král zbojníku v Anglii- šel se svojí družinou zase jednou do Nothingemu rozdávat chudím peníze a jídlo, i když ho měli sami málo. Už byli u hlavní brány, když z Nothingemu vyběhla žena.
Měla dlouhé bílé vlasy, bílou pleť a rudě červené oči. Žena byla oblečená v zelené košily s krátkým rukávem, pod ní měla střibrošedou lesklou košily s dlouhým rukávem. Košile měla v celku dlouhé, takže jí splývali do menší sukně. Na nohou měla zelenošedivé dlouhé kalhoty a tmavě hnědé sandále. U krku měla sponou sepnutý černý kožený plášť s kapucí. Na pravé tváři měla tetování hlavy draka, které evidentně pokračovalo dál po krku.
Robin by si jí asi ani nevšiml, kdyby do něj nevrazila a nesrazila ho na zem. „Kruci!“ zaklel, když ležel na zemi.
Žena mu věnovala krátký omluvný pohled. „Promiň, Robine“ hlesla a běžela dál. Vyběhla z davu lidí u hlavní brány a běžela přes louku k lesu. Když byla asi v půlce louky, vyjelo z Nothingemu šest vojáků na koních a z lesa vyběhl černý hřebec s bílou hřívou a ocasem. Hřebec byl nasedlaný a naužděný a v brašnách u sedla měl luk, toulec šípů a nějaký meč.
Když byla žena u koně, tak sáhla do brašny pro luk a šest šípů. Tři šípy zabodla hrotem do země a tři si dala na luk. Luk dala vodorovně se zemí. Zamířila a vystřelila. Šípy se varovně zapíchli šest metrů před cválající koně s vojáky, kteří byli asi v půlce louky a rychle se přibližovali. Vojáci hnaly koně dál, ale koně se těsně před šípy zastavily, takže jim vojáci přepadli přes hlavu. Žena vzala dva šípy a položila je na tětivu jejího luku. Luk dala opět do vodorovné polohy, zamířila a střelila. Šípy rychle svištěli vzduchem, jeden prostřelil pravé lano od první Nothingemské brány a druhý prostřelil levé lano od brány. Brána se chviličku shoupla na jednom lani a potom s velkým žuchnutím spadla na zem, na štěstí pod ní nikdo v té době nebyl.
Žena vzala poslední šíp, vložila ho na tětivu, natáhla jí, zamířila. Najednou se jesen z vojáků vzpamatoval a mířil na ženu. Voják střelil. Žena zaskučela bolestí, když se jí šíp zabodl do pravého ramene, pustila tětivu a tím vyslala její šíp do neznáma.
Robin to všechno sledoval, on totiž znal tu ženu, byla to jeho učitelka. Najednou se mu do nohy zaryl černý šíp s bílími peříčky, spadl na zem. Robin zaskučel bolestí a rychle si šíp z nohy vyndal. V cukuletu jeho družina byla u něho.
„Robine, rychle musíme zmizet. Djagu, ošetři ho.“ staral se Robinův společník, Much.
„Dobrý jsem v pohodě.“ řekl Robin a prohlížel si šíp, byl to Nii šíp, Lofaolský šíp. Zamotala se mu hlava. Najednou, ale uslyšel žalostný a bolestný výkřik. To ho probudilo a rychle s pomocí ostatních společníků vstal a stál aspoň na jedné noze, aby viděl ce se děje.
Niu trefil další voják, tentokrát do nohy. Teď skákala po jedné noze k lesu a Grisold vedle ní poklusával. Nia těsně u lesa upadla, už nemohla dál, a tak rychle začala něco šeptat. Na chvilku přestala a klekla si na kolena, potom dál něco šeptala.
Jeden z vojáků znejistěl. Potom, ale na Niu znovu vystřelil. Mířil přímo na hlavu. Najednou se, ale z oblohy ozval strašlivý řev. Celé město a blízké okolí ztichlo. A z oblak vyletěl obrovský černý drak s bílymi ostny a křídli. Přistál těsně za Niou a do své obrovské tlapy chytl šíp, těsně u její hlavy, a odhodil ho pryč. Potom otevřel tlamu a z ní se vyvali obrovský oblak ohně. Bylo to varování. V tom nastal zmatek, všichni začali utíkat a schovávat se. Jediný Robin a jeho družina zústali stát a v němém úžasu pozorovali draka. Najednou se drak rozeběhl přímo k nim.
Nia už dávno byla pryč. Drak se zastavil těsně před nimi. A zvědavě si prohlížel nebojácnou skupinku. „Ty musíš být Robin z Loxly.“ ozval se najednou hrubý mručivý hlas z dračího hrdla a jemně ukázal hlavou na vysokého svalntce.
„Ne, já jsem Robin z Loxly.“ hlesl Robin, kterého už museli podpírat a začínal mít horečku.
„Promiň, ale kdo se má v lidech vyznat, všichni jste takový malí a stejní.“ drak si k němu čuchl a začal si ho prohlížet z blízka, potom zvedl hlavu. „Nicméně, tě chce vidět tvůj mistr.“
„Nia?“ hlesl Robin.
Drak přikývl. „Navíc jsi otrávený Lofaolským šípem, takže k nám stejně musíš.“ konstatoval drak.
„Běžte zpět do lesa. O mě bude postaráno.“ hlesl Robin a vymanil se z podpírání svých přátel. Drak ho hned přidržel čumákem, aby nespadl.
„Ale Robine...“ protestoval Much.
„Běžte, Muchy!“ křikl na něho z posledních sil Robin. „Já se vrátim.“ dodal potichu.
Jeho družina se pomalu otočila a odešla, jako poslední odcházel Much. Drak si Robina vzal jemně do zubů a potom ho posadil na svůj hřbet, kde jinak mívá sedlo.
„Drž se mých ostnů.“ upozornil Robina Drak. „Jinak mé jméno je Magnif. Připrav se, drž se a letíme.“ představil se, odrazil se a odletěl pryč.
„Dobré ránko, Robine.“ pozdravila Nia probouzejícího Robina a přivítala ho do krásného jasného dne vřelím úsměvem. Robin zažmoural a usmál se na Niu. Potom se rozhlédl okolo. Na louce se pásli tři koně a na teplém slunečním svitu se vyhříval Magnif.
„Nio? Takže se mi to nezdálo... opravdu jsi zpět. Myslel jsem, že už tě neuvidím.“
„Slíbila jsem, že se vrátím. A já své slibi plním.“ řekla Nia s vřelím úsměvem.
„Jak dlouho jsem mimo?“
„Asi dva dny...“
„Cože? Tak dlouho?“
„Čas utíká mnohem rychleji, když spíš.“ řekla Nia a zasmála se. „Jak ti je?“
„Mnohem lépe. A tobě?“
„V pořádku, jako obvykle. Není snad žádné zranění co bych si nedokázala vyléčit.“
„Hmm, jasně. A kde jsi byla celé ty roky?“
„Vlastně nikde... Jenom jsem se přemístila do téhle doby.“ přiznala Nia. „Už tak jsem zestárla, až moc.“ řekla a zasmála se.
Robin se pousmál, protože nic nechápal.
„Měl by jsi ještě odpočívat. Odpoledne tě odvezu k tvým lidem. Takže se pořádně prospi, ať máš hodně sil.“
„Ale jak je najdeš?“ zeptal se Robin. „Máme dobře vybudované úkryty.“
„Já vím.“ řekla Nia s úsměvem. „Jsem Hraničář a Elf dohromady na to nezapomínej, Robine.“ odvětila Nia. „Teď radši spi.“ Nia se usmála a odešla ke koním. Robin jí chvilku pozoroval a potom znovu usnul.
Robinova družina seděla u své pečlivě vybudované skrýše. Všichni seděli okolo ohně a dívali se na plápojící plameny, až na jednoho, ten stále pochodoval z místa na místo a pořád mluvil. „Robin už je dva dny pryč.“
Žádná odpověď.
„Měli by jsme ho jít hledat.“
Žádná odpověď.
„Musíme ho jít hledat.“
„Muchy!“ okřikla ho jediná žena v Robinově družině. „Můžež být už konečně chvíly zticha.“
„Ten drak ho určitě nesežral.“ mluvil dál muž, nevšímaje si toho že ho žena okřikla.
„Muchy!“ okřikla ho teď už celá Robinova družina.ř
„Nechte ho! Vždyť má pravdu.“ ozval se hlas od cesty. Všichni se otočily tím směrem. Uviděli tu samou ženu, která postřelila Robina, na jejím koni. „Tady vám vezu pěkně těžkej dáreček. Malý Jahne, nechceš si ho vzít?“ zeptala se žena největšího, nejsilnějšího a nejpověrčivějšího muže z celé Robinovy družiny.
„Jak znáte moje jméno?“ zeptal se muž.
„Já toho znám.“ řekla žena s úsměvem a mávla rukou. „To teď, ale neřeš me. Vem te si Robina a zalezte do skrýše. Jedou sem šerifovy vojáci.“
„Robine!“ vykřikl Much a přiběhl k ženě a jejímu koni. Mezitím se zvedl i Malý John a také došel k ženě.
„A kdo vůbec jste?“ otázala se žena z Robinovy družiny.
„Jsem mnoho věcí.“ odpověděla žena.
„A máte nějaké jméno?“ zeptal se Much.
„Moje jméno je Nia z Farikských lesů.“ řekla žena a v mezích možností se poklonila.
„Nia z Farikských lesů?“ zeptal se nevěřícně Malý John.
„Ano.“ přitakala Nia s úsměvem. „Ty jsi o mně už slyšel, že?“
„Ano.“
„Ale nesmýš věřit všemu. Nejsem ani tak zlá ani tak dobrá, ja se o mně vypráví. Teď už běžte, šerifovy vojáci jsou každou chvíly tady. My jsme uháněli co to šlo, abychom je předjeli a varovali vás.“
„My vám pomůžeme.“ řekl rozhodně jeden z mladíků.
Nia se usmála. „To vážně nebude potřeba, já se o sebe dokážu postarat sama. Jsem totiž hraničář jak má být.“ Družina se zvedla a odcházela do skrýše. Malý John, s Robinem v náručí, a Much šli první, potom další tři mladíci a poslední šla žena. „A Djagu!“ křikla Nia na ženu, ta se okamžitě otočila. Nia zapátrala v pravé sedlové brašně, vytáhla z ní malý kožený pytlík a hodila ho ženě. „Tohle mu dej sníst nebo vypít, až se probudí.“ Žena se na ní podezíravě podívala, potom se otočila a odběhla do skýše. Za ní se dveře skrýše zavřeli.
Nia otočila Grisolda a cvalem vjeli na cestu. Tam zastavila Grisolda a nandala si kapuci, co měla u pláště. Chvíly tam stála a čekala. Za nedlouho přijeli vojáci.
„Stát.“ zavelel vůdce kolony, když byli pár metrů od ní. „Ustupte!“ křikl na Niu vůdce.
Nia se ani nehýbla, stála tam jako socha.
„Říkam ustupte!“ zavelel znovu vůdce, už trochu rozčíleně.
Nia stála jako solný sloup, jenom Grisold pohodil hlavou a ohnal se ocasem po otravných mouchách.
„Ustupte! Nebo budeme nuceni použít násilí.“ křikl, teď už rozčíleně, vůdce vojáků.
Tentokrát se mu dostalo odpovědi. „Vám nikdy neuhnu. To vy uhnete mě. Jste na mém území!“ odpověděla mu klidným hlasem Nia.
„To asi těžko.“ odpověděl pohrdavě voják. „Buď jste uplně slepý a nebo jste blázen. Tady je to všude kolem šerifovo a my jsme šerifovy vojáci, takže uhněte!“
„Sheerwood, nepatří nikomu. Jedině přibuzným elfů nebo samotným elfům, stejně jako ostatní lesy. A právě jeden elf stojí před vámi. Takže vás vyzívám, uhněte mi z cesty.“ vyzvala Nia vojáky.
„Pche!“ Odfrkl si vůdce vojáků. „My neuhneme žádnýmu potulnýmu bláznovi, který má nádhernýho koně, takže ho zabavujeme.“
„Zkus sáhnout na mího koně a zabiju tě.“
„Kdo vůbec jsi?“
„Mé jméno je Nia z Farikských lesů, jsem elf a vaše banda mi uhne z cesty!“ Když Nia vyslovila své jméno, tak starší vojáci znejistěli. Grisold začal nervózně přešlapovat na místě.
„Nikdy neuhneme.“
Nia si sundala kapuci z hlavy a Grisold se vzepjal. Potom pomalím krokem přijela k vůdci vojáků. Podívala se mu do očí. „Vyřiďte Šerifovy, že les je můj.“ řekla Nia a usmála se. Potom mávla pravou rukou a pravá polovina vojáků odletěli deset metrů daleko. Přendala si otěže z levé do pravé ruky a potom mávla levou rukou. Levá polovina vojáků odletěla také deset metrů daleko. Nia se pousmála a pobídla Grisolda, ten krokem došel k vůdci vojáků. „Příště uhněte.“ napomenula ho a cvalem odjela pryč.
27. Kapitola
Létání
Robin a jeho družina, stáli před přesilou. Šest proti čtyřiceti. Celé to z dálky sledoval Guy a Šerif na koních. Robin chvilku stál, zaváhal. Ale potom se hlava nehlava vrhl do boje, muž proti muži. Jeho družina se vrhla za ním.
Už chvíli bojovali, když se mezi stromy mihlo něco bílého. Nebo to tak aspoň vypadlo. Najednou vzduchem prosvištěl šíp, těsně minul hlavu vojáka, co s ním robin bojoval a zapíchl se do stromu. Robin ho zběžně shlédl. Byl černý s bílímy peříčky, nebylo pochyb, že je Nia blízko. Potom se ozvalo ostré zaržání a po cestě k nim cválal černý hřebec, s bílou hřívou a ocasem, s jezdcem, který byl skryt ve stínu kapuce jeho pláště. Jezdec si shrnul kapuci.
Všichni poznali Niu. Její dlouhé bíle vlasy jí divoce vláli a její červené oči volali po pomstě a touze po boji. Vytasila svůj Dračí meč. Najednou se jí z hrdla ozval válečný pokřik v elfštině. „Firë cotumonyain!“-Smrt našim nepřátelům!- Nikdo nerozuměl co říká, ale šel z ní strach a to úplně stačilo na to aby se boj na okamžik zastavil, protože všichni bojovníci čekali na jakou stranu se přidá.
Nia vjela do bojové vřavy a začala pobíjet Šerifovy vojáky, potom hbytě sesedla z Grisolda, a ten cvalem zmizel mezi stromy. Nikdo nikdy neviděl, takovou eleganci, lehkost, rychlost a drsnost boje. Robin jako jediný to znal.
Asi po čtvrt hodině Šerif, se svými vojáky a Guyem odtáhli zpět na hrad s nepořízenou.
Celá Robinova družina-společně s Robinem- težce oddechovaly, jediná Nia měla jenom o trochu zrychlený dech. Nia zasunula svůj dračí meč zpět do pochvy na zádech a přešla k Robinovy s úsměvem na tváři. „Jak to děláš, že nejsi zadýchaná?“ zeptal se Robin.
„Léta cviku.“ odpověděla a podala si s Robinem ruce. „Ráda tě zase vidím. Mimochodem máš dobrou družinu.“ Pochválila a začala si prohlížet, každého člena družiny.
„Můžež se přidat jestli chceš.“ Navrhl Robin.
Nia se zasmála. „Nejsem zrovna společenskej člověk. Už jeden společník je pro mě moc.“
„Aha.“
„A jak si nás našla?“ zeptala se Djag.
Nia se usmála. „Moje orlice vás sledovala. A když viděla, že jste v potížích, tak pro mě přiletěla.“ Potom přiložila prsty k ústum a pronikavě zapískala.
„Aha.“ řekla Djag.
„Mimochodem, děkuji za pomoc.“ poděkoval za celou družinu Robin.
„Není za co, Robine. Copak si mistr nechá zabít svého učně?“ řekla Nia a zasmála se. Najednou se na cestě objevil Grisold a cválal přímo k Nie, před ní prudce zabrzdil. Nia ho chytla za otěže a pohladila po šíji. Potom přistoupila k sedlu, dala nohu do třmenu a vyšvyhla se do sedla. „Tak abych zase jela, teď už to beze mě zvládnete.“ řekla, usmála se na Robina, otočila Grisolda a cvalem odjela pryč.
„Cože, ty jsi byl její učeň?“ zeptal se Malý John Robina.
„Jo, byla můj mistr. Ona mě naučila střílet z luku a oháňet se mečem.“ řekl Robin, usmál se a dokončil: „Však jsem jí za to dostatečně vděčný.“
„Vždyť je to černokněžnice.“ namítl Malý John.
„Ona těžko!“ zastal se Nii Robin „Ovláda magii, to ano, ale naprosto bílou a přírodní.“ zakončil krátky rozhovor Robin.
* * *
Byla půlnoc a Nia stála na střeše kostela a dívala se na měsíc v úplňku. Slabý vánek si hrál s jejími vlasy a pláštěm. Zatím co měsíc v úplňku osvicoval karajinu, natolik že nebylo potřeba žádného jiného světla, tenhle pocit vždy milovala. Na jednou na sobě ucítila pohled očí. Shlédla dolů do vesnice a tam uviděla Robina s jeho družinou. Robin se jí uklonil a Nia, překvapená z úklony, jí oplatila. Potom, ale znovu odvrátila oči k měsíci a přemýšlela o minulosti, přítomnosti a budoucnosti.
Najednou uslyšela nějaký zvuk. Nastražila uši a hledala odkud zvuk jde. Za chvíly na sobě znovu ucítila pohled očí. Koukla se do vesnice a tam stál opět Robin a jeho družina, tentokrát byli na odchodu z vesnice. Je tady vlkodlak, pospěš si Jane! Zavolal ji Magnif v mysli.
Nia se přikrčila,-pořád cítila na sobě zkoumavé pohledy Robinovy družiny- odrazila se a byla ty tam.
28. Kapitola
Zpět do přítomnosti
„Jak, ale mohla letět?“ ptal se Much v jedné z mnoho konverzací o Nie.
„Musela se jedině, nějak hodně odrazit a potom by to bylo možná i možné. Ale stejně je to nemožné.“ uvažovala Djag.
„Ne určitě je to černá magie.“ ujišťoval ostatní malý John.
„Řekni na to svůj názor, Robine.“ řekl Allan a podíval se Robinovy do očí.
„Já nevím jak to dělá. A ani mě to nikdy moc nezajímalo a to se nemění.“ odpověděl Robin.
„Robine, ty kecko. Pamatuju si, že jako desetiletý jsi ze mě tahal rozumi ohledně magie a všeho kolem. Nevymívaje mého , létání '.“ ozval se známí hlas za nimy. Všichni se otočily a vytasile své meče připraveni k boji. „Hééj! Co se děje? V klidu, jo, nepřišla jsem vás zabít, jenom si popovídat možná vám i pomoci.“ řekla Nia a zvedla ruce v gestu mírumilovnosti.
„Promiň, my jenom ze zvyku.“ vysvětloval Robin a všichni dali své meče zpět do jejich pochev.
„Vy máte ve zvyku lekat potulné pocestné? Nebo spíše Hraničáře a Elfy... to je jedno.“
„Ne, to nemáme.“ řekl Robin.
„Co jste to, prosím vás, dělaly, že jste tak zmordovaný? A tady Much má řeznou ránu na rameni. A podle toho jak se tváří, si toho ani nevšiml.“ řekla
Nia, usmála se a zašlo do družiny.
„Cože? Mě někdo sekl?“ ptal se překvapeně Much a podíval se na pořezané rameno. „A jo, vážně. Auu, to bolí. Pane bože, zaco mě trestáš?“ začal zmatkovat.
Nia se zasmála. „Bůh ti moc momentálně nepomůže, ale já to dokážu, jestli mi to tedy dovolíš.“ řekla a přistoupila k Muchovy. Robin jí potichu sledoval-jako celá jeho družina- a tušil co Nia udělá.
„Jo, tak, jo, ale nesmí to bolet.“ vyjednal Much a po očku sledoval Niu.
„Ne, neboj, nebolí to. Robin ti to může dosvěčit.“ řekla Nia.
„Vážně, Robine?“ zeptal se nedůvěřivě Much. „Auu, tohle bolí.“ vyjekl, když mu Nia odkrývala ránu.
„Ne, opravdu to nebolí.“ přisvědčil Robin.
„To jsem ti teprve odkrývala ránu, až teď tě začnu léčit.“ řekla Nia a usmála se
na Muche. Dala dlaň nad ránu a z ní vyšla příjemná teplá záře. Nia chviličku takhle svojí dlaň udržovala, potom její dlaň zhasla a Nia jí ztáhla z rány. Ale to už tam nebyla ani jizvička a ani kapička krve.„Tak a je to.“ vzdychla Nia a pousmála se.
Much se podíval na své rameno. „Co to je? Vždyť tam žádnou ránu... Jak je to možný?“ vyděsil se Much a udiveně zíral na rameno a hledal ránu. „Vona tady vážně není. Kde je?“ zeptal se tázavě a podíval se Nie do jejích krvavích očí. Nia jenom pokrčila rameny a usmála se na Muche. „Jakto že to nevíš?“ zeptal se znovu Much.
Nia opět pokrčila rameny a usmála se na Robina.
„Nedívej se tak na mě Nio. Víš, že to nesnášim. No jo, no jo. Já jim to někdy vysvětlim.“ řekl Robin a usmál se.
„Mohl by jsi hned?“ zeptala se Djag.
„Hmm, tak jim to, ale řekni ty Nio.“ řekl Robin a lyšácky se usmál.
„No ovládám magii, ale toho jste si asi všichni už všimly. Já sama ovládám na výbornou dva elementy a to Zemi a Vzduch. Je fakt, že ovládám i oheň, ale umím jenom tohle.“ řekla a na dlani vyčarovala ohnivou kouli. „To se časem může samozřejmě změnit, protože člověk se učí pořád. Taky ovládám Vodu, ale to jenom díky mému druhému koni. No a to léčení... S tim jsem se už narodila, akorát jsem se to naučila ovládát, až v patnácti letech.“ řekla Nia a usmála se.
Potom bylo chvíly ticho. „A co, že jsi přišla mezi nás?“ zeptal se Malý John. „Myslel jsem, že jsi spíš samotář.“
„To taky jsem.“ odpověděla Nia. „Ale tentokrát jsem se přišla rozloučit.“ řekla a trochu posmutněla, ale potom se zase usmála.
„Kam jedeš?“ zeptal se překvapeně Robin.
„Zpět, tam odkud jsem přišla.“
„A odkud jste přišla?“ zeptala se zvědavě Djag.
„To vám nemůžu říct, ale ty to víš, Robine, před deseti lety jsem ti to říkala.“ vysvětlovala Nia.
„Vzpomínám si na to. Přijedeš ještě někdy?“ řekl Robin.
„Ano vrátím se, a myslím se že brzy. Vzpomínáš si na zvuk lofaolského rohu?“
„Ano vzpomínám.“ Najednou se ke skupince divokým cvalem přiřítil Grisold, Nia vystoupila na kraj skupinky a Grisold těsně před ní zabrzdil, zafrkal a párkrát zadubal do země.
„Tak až ho znovu uslyšíš. Přijď na místo, kde jsme se poprvé loučily.“ řekla Nia, dala nohu do třmenu a vyhoupla se do sedla. „Sbohem Robine! Zase někdy
příště. Mějte se dobře a nenechte se zabít.“ řekla Nia a Grisold začal házet hlavou. „Nai sulë súyava lanniyannar! Namárië, Robin!“-Nechť se vítr opře do vašich plachet! Sbohem, Robine!- řekla, usmála se, otočila Grisolda, pobídla ho a cvalem zmizeli v lesním porostu.
* * *
Nii byt, Londýn, Velká Británie, součastnost
„Ahoj, Bartimee.“ pozdravila Nia menšího egyptského chlapce. „Našel jsi je?“
„Nazdar, bazar, autobazar!“ pozdravil chlapec. „Jo našel jsem je. Ale proč jsem je měl najít?“
„Dobrá. Teď jim dáš tohle.“ řekla Nia a podala chlapci dva kožené náhrdelníky se znamením spojení světů. „Kitty dej ten z kterého cítíš více magie.“ najednou se Nia všimla, že chlapec je nějaký pobledlí. „Co ti je Bartimee? Jseš v pořádku?“
„Jo, až na to že bych potřeboval na Onen Svět.“
„Hmm, počkej.“ řekla Nia a přistoupila k chlapci. Dala mu na jeho srdce dlaň a začala ho uzdravovat. „Je ti lépe?“ zeptala se.
„No, jo je mi o trochu líp, ale žádná sláva to není.“ řekl chlapec a zakřenil se. Najednou si všiml, že Nia začíná být bledší než normálně a že má co dělat, aby se udržela na nohou. Rychle uhnul z její uzdravovací záře. Nia padla na kolena z vyčerpání, Bartimeus k ní hned přiskočil a pomohl jí znovu vstát a rozešel se s ní ke křeslu. „Nechci, aby mi bylo dobře, ale ty se zhroutila. Víš jsi jiná než ostatní mágové, které jsem potkal a nechci, abys kvůli mně zmizela.“
„Díky.“ poděkovala šeptem Nia za pomoc a pousmála se na něj. Teď běž, za dva dny zase přijď. Snad vymyslím, jak ti pomoci. Ještě tě potřebuji.“
„Vrátím se hned, jak jim to dám. V takovymhle stavu tě tu nemůžu nechat samotnou.“ Nia už otvírala pusu,aby začala protestovat, ale Bartimeus ji zarazil. „A nechci slyšet žádné odmlouvání. Sama neuděláš ani krok, takže máš smůlu.“
„Jenže já nejsem sama.“ zažbrblala uraženě Nia.
„Jo to nejseš máš mě. A navíc kdo tady je starší? Já, takže teď bude po mém.“
„A kdo tady je mág? Já, takže nic nebude.“
„Stejně víš že se vrátím.“ řekl Bartimeus, usmál se a dal se na odchod.
„Bartimee.“ hlesla Nia, když byl Bartimeus u dveří.
„Ano, Nio?“ řekl Bartimeus a otočil se zpět k Nie.
„Ať mě čekají v úterý v parku u lesa. Ve tři hodiny odpoledne. Ty tam půjdeš taky.“
„Jasně.“ řekl a otevřel dveře.
„A Bartimee?“
„Co je zas?“
„Na žádnej civil nestřílej, nebo spíše nepoužívej svojí moc.“ dokončila Nia. „A teď běž.“
„Neboj.“ řekl Bartimeus a odešel. Nia zůstala v bytě sama, jenom Šiva, která seděla na bydýlku v rohu místnosti, jí dělala společnost.
29. Kapitola
Nathaniell
úterý 15:00, Park za Londýnem
Na louce u lesa stála skupinka mladých lidí. Jedna dívka a dva chlapci.
„Počkat ty jsi mi donesl ten vzkaz.“ řekla divka mladšímu chlapci.
„Hele mně si ho taky přinesl.“ ozval se druhý chlapec.
„Jo donesl jsem vám ty vzkazy.“ odpověděl mladší chlapec.
„Ale proč?“ zeptala se dívka.
„Protože mě o to požádala.“ odpověděl chlapec.
„Ale kdo?“ zeptal se druhý starší chlapec.
„To se za chvíli dozvíte.“ odpověděl chlapec a usmál se. Potom se rozhostilo ticho, ale jenom na chvíli.
„Děkuji, že jste oba přišli.“ Ozvalo se a z houští vyšla vysoká albínská žena. „Samozřejmě i tobě děkuji Bartimee, bez tebe bych to nedokázala.“ Dokončila a usmála se na mladšího chlapce.
„Počkat, počkat.“ Vtrhla žen do řeči dívka. „To vy jste si nás sem pozvala? A tohle je ten Bartimeus? A proč jste si nás sem pozvala? A...“ dívka chtěla položit ještě spoustu otázek, ale žena jí přerušila.
„Zvědavá jako vždy.“ Řekla žena a usmála se, ale hned pokračovala. „Ano, já jsem si vás sem pozvala a znovu ano, je to ten Bartimeus. A pozvala jsem si vás sem z jednoho prostého důvodu. Potřebuju totiž pomoc s jedním kouzlem.“
„Bartimee!“ vykřikla dívka a s radostným vískáním, skočila mladšímu chlapci do obětí.
Žena se zasmála, když viděla Bartimeuv výraz ve tváři. „Jinak já jsem Nia z Farikských lesů.“ představila se.
„Odkad že?“ zeptala se dívka.
„Z Farikských lesů, Kitty. To je v Lofaolka.“
„A co přesně to má být za kouzlo s kterým potřebujete pomoc?“ zeptal se starší chlapec.
„Potřebuju jistého člověka dostat z jistého místa, Wille.“ upřesnila Nia. „Pomůžete mi teda? Já že bych ráda přešla ke kouzlení.“
„Když už jsem tady.“ řekl Will.
„Já vám určitě pomůžu.“ souhlasila Kitty.
„Bartimee?“ zeptala se důležitě Nia.
„Že váháš.“ odpověděl jí Bartimeus s úsměvem.
„Tak dobrá, teď si všichni stoupneme do kruhu a chytneme se za ruce.“ všichni si stouply do kruhu. Vedle sebe měla Bartimeuse na levo a Willa na pravo, naproti stála
Kitty. „Teď zavřeme oči a já začnu odříkavat formuli.“ řekla Nia a všichni zavřeli oči a ona začala odříkávat. „Lasta! Duše, černá díra. Sejdi po schodišti do hlubin, kde pramen prýští. Poznej sebe, a tak se dotkneš nebe. Totiž, abys mohl projít branou do kamene vytesanou. Jen ty jsi ten, kdo svůj svět lidí, kdo miluje, kdo nenávidí. Tak sám si vyber, kam patříš. Chtěj a cestu spatříš. Tula sinomë Nathaniell. Tula, hara nárenna Nathaniell. Ava aista Nathaniell! Lasta Nathaniell!!“ Nia skončila zaříkávání a všichni otevřeli oči. Ve středu kruhu stál asi osmnáctiletý chlapec. Zastiňoval si oči před slunečním světlem.
„Kkkdo jste?“ vykoktal ze sebe.
„Tvoji přátele.“ odpověděla mu Nia. „Will, Bartimeus, Kitty a já jsem Nia z Farikských lesů.“
„Nathanielli!“ Vykřikla Kitty, pustila se a skočila na Nathinealla, stejně jako předtím na Bartimeuse, akorá s větší vervou a láskou. „Já jsem myslel, že jste tenkrát oba zemřeli.“
Nathaniell Kitty obejmul. „Taky, že jsem byl mrtvý.“ hlesl.
„Kdo to je?“ zeptal se Nii, Will.
„To je John Nathaniell Mandrake.“ odvětila mu Nia.
„Vám jsem asi nejvíce vděčný, je to tak?“ řekl Nathaniell a obrátil se na Niu.
„No službu můžež oplatit službou... Jinak, pro všechny, jsem Nia tak mi prosím tykejte.“ řekla Nia s úsměvem a někam se zadívala.
„A jakou službou bych vám mohl toto oplatit?“ zeptal se Nathaniell, ale Nia ho očividně nevnímala.
Najednou Nii ovličej zrudl zlobou. „Kruci oni mi snad nikdy nedají pokoj!“ soptila Nia. „Bartimee, odvěď je pryč. Všechno jim vysvětli. Sejdeme se na místě na kterém jsme se v případu nouze domluvili. Já příjdu později.“ řekla a zapískala na prsty. Ty čtyři tam jenom vyjeveně stáli a zírali na ní. „No šup, ať už vás tu nevidím.“ vybídla je Nia. „Tohle si musím vyřídit sama. Minulost mě zase dohání.“ jen to Nia dořekla, tak se z lesa vyřítil vysoký nádherný uhlově černý hřebec s bílou hřívou a ocasem. Těsně před Niou zastavil. Nia ho chytla za otěže a popošla k němu blíž, aby mohla nasednout. Potom si dala nohu do třmenu a vyhoupla se do jeho sedla.
Mezitím Bartimeus s Kitty, Willem a Nathaniellem, se rozeběhli do lesa. Nia pobídla Grisolda a vjela do lesa, tak aby jí agenti na crossových motorkách viděli. Za chvíli za sebou Nia uslyšela zvuk motorek, zadívala se do předu. Před nimi se, mezi stromy, rýsovala louka. Jakmile Grisold vjel na louku zrychlil na co nejvíce mohl. Nia pustila Grisoldovy otěže a vytáhla ze sedlových brašen její jezdecký luk.
Než se Nia naděla, tak byli na konci louky a Grisold zpomaloval. Rychle chytla Grisoldovy otěže, prudce ho zastavila a otočila. Rychle sesedla a šáhla do toulce pro čtyři šípy tři zapíchla do země vedle sebe a jeden si dala na tětivu luku. Potom už viděla jak z lesa vyjíždí motorky, napjala tětivu, zamířila a vystřelila. Šíp se zapíchl do kola motorky. Hned šáhla po dalším šípu, položila ho na tětivu, natáhla jí, zamíříla a
vystřelila. Potom šáhla po další šípu a čekala na třetí motorku. Tu ale nikde neviděla a ani nebyla slyšet. ,,Kruci!“ zaklela. Rychle vyndala šíp ze země a dala ho zpět do toulce, nasedla na Grisolda a cvalem jeli k omráčeným mužům. Těsně před nimi zastavilia a sesedla. Jeden agent se provouzel a tak vyndala svojí zbraň a udeřila ho s ní do hlavy, takže znova padl omráčený na zem. Nia muže rychle ohledala a když našl pistole, tak je rozložila a všechny části rozházela po louce. Potom spěšně nasedla na Grisolda a divokým cvalem se rozjela za Bartimeusem, Nathanillem, Willem a Kitty.
* * *
Bartimeus vedl skupinku v celku rychlím tempem. Ale najednou za sebou usyšeli motorku. Bartimeus se zastavil a zaklel: ,,Sakra! Oni se na nás pověsili! Aspoň že je jenom jeden, rychle musíme si pospíšit.“ Rychle se rozeběhl a všichni ho následovali.
,,Pošli na něj detonaci, Bartimee!“ křikl na něho Nathaniell.
,,Nemůžu!“odpověděl mu Bartimeus. ,,Nia mi to zakázala. Na žádnej civil nesmím použít kouzlo, jenom když by nezbývalo nic jiného.“
Běželi rychle a už pěkný kus cesty, ale najednou se před nimy oběvila třicet metrů vysoká skalní stěna. ,,Tak a jsme v pytli!“ zaklel Bartimeus.
,,Takže můžeš pužít konečně tu Detonaci.“ řekl rozhodně Nathaniell.
,,No jo, ale až bude blíž.“
Bartimeus se už chystal seslat na agenta Detonaci, když tu najednou se mu do předního kola jeho motorky zapíchl šíp a on přeletěl přes řidítka na zem. Najednou se před nimy oběvila žena, která seskočila ze skalní stěny a přešla k agentovy. Prohledala ho, našla zbraň. Agent se začal probírat, žena vzala jeho zbraň a praštila ho do hlavy, agent opět padl bezvládně na zem. Potom žena vzala jeho zbraň, rozložila jí a rozhodila daleko do lesa. Žena se otočila.
,,Nio, jak?“ vyhrkl ze sebe nevěřícně Bartimeus.
,,Pořád jsem na půl elf. Ale teď pojďme, než nás znovu najdou.“ odvětila Nia a rozešla se do lesa, skupinka jí následovala.
30. Kapitola
Psí známky
,,Jak jsi to udělala? To si se nebála, že se tam dole rozmázneš?“ vyptával se Bartimeus Nii.
,,Bartimeusi, ovládám přeci vzduch. A nebála jsem se ani trochu.“ odpověděla Nia.
,,A co to bylo vůbec za lidi?“ zeptal se Nathaniell.
Trefa do černého. Pomyslela si Nia a chvilku zaváhala s odpovědí. ,,Moje minulost.“ odpověděla nakonec trpce.
,,A to je?“ zeptala se Kitty.
,,Znáte americkou CIA?“
,,JO!“ odpověděli všichni sborem, všichni až na Bartimeuse.
,,Tak to byli oni. Radši by mě viděli mrtvou, než abych tu běhala s mejma vzpomínkama.“
,,S jakejma vzpomínkama?“ zeptal se Will.
,,Dělala jsem špatný věci lituju toho.“ řekla Nia smutně. ,,Už tam budeme.“ utla rychle konverzaci, neměla ráda když se hovor schyloval tímto směrem.
,,Už jsme tu!“ zavolala Nia po chíly chůze. Objevili se na nádherné loučce, kde se popásel ten samý hřebec, kterého viděli na louce před tím. Ale byl tam i drak. Obrovitánský černý drak s bílímy křídli a ostny. Šel z něho strach, ale on tam pouze ležel a vyhříval se na odpoledním slunci. Potom akorát zvedl hlavu, ale když uviděl že je to Nia, tak jí znovu položil a vyhříval se dál. Zatímc hřebec šťastně přiklusal ke skupince.
Nia pohladila hřece po šíji. A chlácholila ho jemnými slovíčky. „Tohle je Grisold, můj dobrý přítel a velmi věrný kůň.“ představila svého koně Nia ostatním a usmála se na ně.
Najednou si Nathaniell všimnul řetízku na Niinym krku, byl z malích kuliček. „Co to máš za řetízek?“ zeptal se zvědavě.
„Tenhle?“ zeptala se Nia a vzala řetízek mezi prsty.
„Jo.“odpověděl Nathaniell.
„To jsou Psí známky.“
„Ty na krku nosíš psí známky?“ zeptala se udiveně Kitty.
Nia se zasmála. „Ne ty jsi to špatně pochopila. Vojenským známkám se říká Psí známky.“
„Ty jsi voják?“ zeptal se překvapeně Nathaniell. Celá skupinka najednou zpozornila a čekala na Nii odpověď.
„Bohužel, ano.“
„A jakou máš hodnost?“ zeptal se Bartimeus za ostatní.
Nia se mu podívala do očí. „Kapitán.“ řekla po chvíli. „Sloužila jsem u amerického letectva.“
„Teď jsem si vzpomněl. Co přesně budeš chtít od nás za pomoc?“ odvedl konverzaci Nathaniell.
„Od tebe budu, pro začátek, potřebovat abys za pár let uspořádal ples, na který pozveš ještě pár lidí o kterých ti dám vědět. Jo a Nathanielli, nos tohle. Teď jsi něco jako Bartimeus, takže budeš slábnout čím delé tu budeš. Tohle by ti v tom měla pomoc, stejně jako Bartimeusovy.“ řekla Nia a podala Nathaniellovi kožený přívěsek se znamením světů.
„Dobrá, to by se mělo zvládnout. Děkuju za ten přívěsek.“ řekl Nathaniell s úsměvem.
„Teď už běžte, Bartimeus vás zavede zpět.“ řekla Nia.
„A Nio, uvídime tě ještě?“ zeptal se náhle Will.
„Jestli mě budete chtít vidět, tak o víkendu budu na závodišti v Badmintonu. Budu v lidské podobě, takže mě poznáte pouze podle očí a Grisolda.“
„Já určitě příjdu.“ potvrdil Will s úsměvem. „Takže zatím.“ rozloučil se s Niou.
„Ahoj!“ řekli Nathaniell a Kitty.
„Zatím, dávejte na sebe pozor.“ rozloučila se s nimy Nia a vyšla k drakovy.
„Uvidíme se večer!“ křikl ještě na rozloučenou Bartimeus.
„Dobrá.“ řekla Nia a zvedla levou ruku v gestu, že rozumí.
* * *
USA, Kansas, vojenský komplex Cheyenská hora
Generál Hammond seděl u svého stolu ve své kanceláři, byl to zavalitější, starší a plešatý muž z Texasu. Najednou se ozvalo zaklepání a do místnosti vstoupil vyšší muž s prošedivělímy vlasy. Měl na sobě olivově zelenou uniformu, a jeho tři pěticípé hvězdičky na ramenech, říkali že je plukovník. Generál zavřel složku, kterou si zrovna pročítal. „Jacku.“ pozdravil generál plukovníka.
„Prý mě scháníte, generále.“ promluvil plukovník.
„Ano, Jacku. Dám vám do týmu pátého člena.“
„Ano, a koho?“ zeptal se plukovník.
„Kapitána, Raschovou.“
„Ženskou? Carterová mi úplně stačí, pane.“ protestoval plukovník, i když věděl že mu to nijak nepomůže.
„A také vám dám tenhle víkend volno.“ pokračoval dál generál, nevšímaje si plukovníkových protestů.
„Ano?“ tohle plukovníka zajímalo.
„Co takhle, kapitána poznat lépe? A sami ho naverbevat?“
„Dobrá. A kde je pane?“ souhlasil plukovník.
„Ve Velké Británii. Na soutěži v Military v Badmintonu.“
„V Anglii? Military?“ zeptal se nechápající plukovník.
„Military je jezdecká soutěž.“
„Aha.“
„Je to můj přímý rozkaz, takže tam pojedete celá SG-1 a nechci slyšet žádné námitky.“ dokončil generál.
„Ano, pane.“ řekl plukovník a odešel.